Jestli jste ještě nebyli v Transylvánii, dejte si aspoň dvojitou kávu na cestu s Anežkou Berkyovou. Dozvíte se, kolik je v Sedmihradsku hradů a proč v horách každou chvíli zvoní mobily. Čím je jiná vesnice krále Karla III. a proč místní nemusí Drákulu. Vychutnejte si rozhovor o rumunských krásách i životě v Rumunsku bez příkras!
Anežka Berkyová: V Transylvánii bych natočila pohádku
Já jsem si vytiskla program tvého zájezdu, který se jmenuje To nejlepší z Transylvánie + ZÁCHRANNÁ MEDVĚDÍ REZERVACE + BUKUREŠŤ. To zní tak lákavě a zároveň záhadně, ta Transylvánie.
To jsem ráda, snažila jsem se.
Řekni nám k tomu zájezdu víc…
No, já jsem se snažila vymyslet nějaký zájezd právě do toho středu Rumunska, do té Transylvánie, jiným názvem Sedmihradska, které je pro mě prostě nejkrásnější, nejzajímavější a nejlákavější částí Rumunska.
Ono je zajímavé celé, ale ten střed nejen, že nejlíp znám, ale především mi nejvíc přirostl k srdci. S Bukureští jsme to spojit museli z logistických důvodů, protože jde o jediné místo spojené přímým letem z České republiky. A to místo rozhodně stojí za to.
Jak pro pochopení komunistické historie Rumunska, která přece jenom tu zemi postihla trošku drastičtěji než nás, tak pro návštěvu Bukureště jako takové.
Takže Transylvánie je tedy Sedmihradsko?
Transylvánie neboli Sedmihradsko
Ano, Transylvánie je z latinského názvu trans silvae – přes lesy, Sedmihradsko z německého Siebenbürgen, protože původní nějaké fungující království, nebo jak to nazvat, tam založili právě Němci – Sasové – a založili tam sedm pevností, sedm hradů, proto tak nějak vznikl název.
SEDMIHRADSKO = 150 KOSTELŮ
Je to tam samý hrad?
Jo, je jich dost, ale ty hrady nejsou tak úplně hrady jako spíš opevněné kostely. To je taková zajímavost, opevněných kostelů nakonec není sedm, je jich přes 150 v Transylvánii. Je to rarita, kterou jen tak neuvidíte. Jelikož potřebovali rychle vybudovat infrastrukturu a byl středověk, tak potřebovali kostely, proto byl rovnou kostel, pevnost, všechno v jednom, a bylo zapezpečeno.
Transylvánie přece jen ležela svou jižní hranicí na místě střetu s Osmanskou říší – s Tureckem – a k těm vojenským střetům docházelo často. Čili tam se opravdu museli bránit i kněží, mniši a podobně.
A na co se s tebou můžou cestovatelé nejvíc těšit?
No, myslím si, že na celý zájezd.
Co konkrétně bys vypíchla?
Bulvár Unirii a náměstí Constitutiei v Bukurešti
Kdybych tak šla postupně, začneme v Bukurešti, která je hodně zajímavá a jiná než ta naše středoevropská, západoevropská velkoměsta, protože se tam nezachovalo moc z historické části. Sice něco ano, ale na Bukurešti je především opravdu zajímavý ten brutalismus, architektura stavěná ve druhé polovině 20. století, která spoustě lidem přijde odpuzující, ale nadšenci do paneláků si tam rozhodně přijdou na své. (Smích).
Transylvánie je prostě zajímavé. Jsou tam krásné kopce, ale není to jako v Beskydech, že vidíte nějaké stromy… Tam je všechno zelené. Čili žádné holokopce, všechno zelené, malebné.
Pohádkové…
Pohádkové, ano. Může to někdy být lehce strašidelné.
Drákula?
Co se týče Drákuly, je to taková lehce kontroverzní věc. Jelikož to přináší Rumunsku peníze skrz cestovní ruch, je to dobré téma. Ale zároveň pro spoustu lidí... Jsou na ta témata o Drákulovi alergičtí, protože ta věc je...
Zprofanovaná.
Fenomén Drákuly ve službách cestovního ruchu
Zprofanovaná hrozně moc a motá se tam dohromady to, co bylo inspirací pro Brama Stokera při psaní románu Drákula. A ta skutečnost, týkající se té osoby, na jejímž základě byl Drákula vymyšlen – Vlad III. Tak třeba hrady se tam opravdu motají dohromady. Známý Drákulův hrad Bran například nemá s tím „skutečným“ Drákulou, Vladem III., nic společného. To je hrad, který na nějakém obrázku v knihovně v Dublinu viděl Bram Stoker a přišlo mu to hezké, tak si řekl: „Jo, tady by hrabě Drákula bydlel“.
Takže ho to inspirovalo.
Tajuplný hrad Bran, údajné sídlo Drákuly
Jo. On je v Transylvánii, ale není to hrad, který by Vlad III. třeba postavil.
„BUDOVY KŘIVÉ PO STALETÍCH“
Jasně. No vidíš, to je zajímavé s tím Drákulou. Čtu tady ještě „výhled na večerní Brašov z hory Tâmpa“.
Brašov je opravdu krásné město, je to takové hlavní město Transylvánie, je na jejím jihovýchodě. A je krásné. Nad sebou má právě tady tu zmíněnou horu, a když na ni vyjdeš, tak vidíš jenom červené střechy. Moc hezký pohled. To město je opravdu zachovalé, jsou tam nádherné středověké budovy, celé křivé po staletích, co tam existují, a to je opravdu hezké.
Já jsem četla, že tam v kopcích lidé i hodně stanují.
Stanování v rumunských horách se těší oblibě
Ano, Rumunsko je asi hodně tím známé právě… Nebo dostalo se do cestovního ruchu skrze lidi, kteří chodí takhle na túry. I já jsem tam poprvé jela... Ne úplně na výšlapy, jeli jsme tam sice autem, ale spali jsme na divoko buď v autě, nebo někde venku. A tohle to v rumunských Karpatech hodně funguje.
Jejich nejvyšší hřeben je sice na Slovensku, ale ta druhá nejvyšší je právě v Rumunsku a chodí se tam hodně na přechody. Takže tady v těch horských oblastech jsou zvyklí na turisty ne ve smyslu, že si tam jedete užívat kavárenskou pohodu, ale že tam lidi přijedou vlakem, pak jsou čtyři dny v horách a zase jedou vlakem někam dál.
HOĎ KAMENEM, KDYŽ SE BOJÍŠ MEDVĚDA
A není to nebezpečné?
Jsou tam medvědi. Je tam opravdu hodně medvědů.
A dá se s nimi opravdu setkat v těch kopcích?
Rumunský medvěd u cedule označující přírodní park Bucegi
Dá. V Rumunsku jsou medvědi takové silné politické téma. Mísí se tady ochrana zvířat a nenávist vůči těm zvířatům, která jsou nebezpečná pro lidi. Protože jich je strašně moc. A protože nemají tolik přirozených nepřátel a taky se posouvá ta hranice, kde už se nebojí. Dřív se medvěd bál. Dřív se proti medvědům, toulavým psům a zvířatům, která jsou v Rumunsku problematická, házely šutry.
Hodíte kámen a oni se leknou. Teď už se ale moc nebojí, čím dál více se stahují níž do vesnic k lidem, a to je problém. Takže je to téma takřka všech voleb, ať už jsou to komunální volby, nebo především volby do poslanecké sněmovny. Je to dost velké téma – hned vedle korupce, kterou každý slibuje vyřešit.
Rumunská horská služba mapuje aktuální výskyt medvědů
Rumunsko je mezi top třemi asi nejvíce zkorumpovanými zeměmi v Evropské unii. Nicméně s těmi medvědy to momentálně funguje zjednodušeně tak, že když vidíte medvěda, tak to nahlásíte. Představte si oddíl policie věnující se odchytu medvědů. Já teď přesně nevím, zda to patří pod policii, nebo to patří pod nějaký jiný orgán.
A nahlásíš to přes mobil – vidím medvěda tady a tady – a všem lidem, kteří jsou v nějakém okruhu, třeba 15 kilometrů, od toho místa. I když máš vyplé zvonění, přijde upozornění – chytré telefony mají nějaké takové funkce, takže to začne strašně vřeštět, vyskočí ti upozornění v rumunštině a tam je napsáno: „Pozor medvěd!“, dále tam je uvedena lokace, že máš dávat pozor a co máš dělat. Na to místo okamžitě jede složka, asi policie, která řeší odchyt medvědů, a hledají ho.
A stalo se, že ti takhle přišlo upozornění?
Jo, to pořád. To když se pohybuješ v horách, tak to pořád pípá.
A co máš dělat v takovou chvíli, vyklidit pole?
Většinou se snažíš toho medvěda vidět.
Jo? Takže to funguje naopak.
Protože když jsi tam s lidmi na zájezdu, oni chtějí vidět toho medvěda, že jo.
A nebojí se nikdo? Nezažila jsi, že by někoho přepadla panika?
Když jsi v autě, tak ne.
Vy jezdíte autem do hor, jako nahoru někam?
To není součástí tady toho zájezdu v Transylvánii, protože to je časově náročná věc a už tady toho máme hodně. Ale součástí druhého zájezdu, který do Rumunska máme, je přejezd pohoří Fagaraš. A tam je vlastně taková známá silnice, jež se jmenuje Transfăgărășan – přes Fagaraš, po které když jsme jeli předloni na zájezdu, tak nám opravdu každou chvíli zvonily telefony, cinkalo upozornění – někde medvědi, řidiči stavěli: „Rychle, rychle, možná ho uvidíte!“ a všichni koukali, koukali a neviděli jsme. A tam byly davy.
Jo takhle.
Všichni chtěli vidět ty medvědy.
„NEJKRÁSNĚJŠÍ CESTA NA SVĚTĚ“
Takže to funguje opravdu úplně opačně, než je záměr.
Nejkrásnější cesta v horách Transfagarasan
A zrovna tahleta silnice je fakt taková výletní. To je prostě... Krásné serpentýny po dost pěkném asfaltu. Tato cesta je vyhlášená, zejména když se před X lety objevila v Top Gearu jako nejkrásnější cesta na světě. Proto tam lidé jezdí projet svá autíčka, o víkendech je tam hodně lidí, no a navíc vidíš ty medvědy.
A vy se tam s nimi ale stejně setkáte, protože navštívíte záchrannou medvědí rezervaci, která je největší na světě. Tady čtu.
Záchranná rezervace pro medvědy
Ano, to je něco, co jsem do programu hrozně chtěla zařadit z toho důvodu, že jako cestovka máme nějaký etický kodex, snažíme se vyhýbat věcem, které zneužívají zvířata, tak bych to asi zjednodušila. Jako jsou různé mořské parky a místa, kde odchytíte zvíře, abyste z něj udělali atrakci a lidi vám za to platili.
Tohle je něco jiného, co bych právě chtěla ukázat lidem, jak se i jinak setkávat. A jak nepřijít o tu edukativní část setkávání se zvířaty někde v zajetí, ale s nějakým jako „vyšším principem“.
KDYŽ MEDVĚDI DOTANČILI
Rozumím.
A když tahle stanice byla založena, tak první medvědi tam přicházeli jako zajatí, nebo tedy převzatí od Romů, kteří využívali medvědy k tancům. Oni hráli na housle a medvěd tančil. Objevovalo se to hodně v Bulharsku, ale v Rumunsku taky. A když vstoupilo Bulharsko do Evropské unie, museli s tím přestat, protože v Evropské unii jsou tyhle aktivity zakázané. A najednou co s medvědy. Spousta medvědářů. Tak různé neziskovky, které se tomu začaly věnovat, objížděly ty rodiny a přebíraly od nich medvědy a potřebovaly se jim věnovat.
Ten medvěd není schopen žít v přírodě, takže ho nemohli vypustit. Jde tedy o medvědy, kteří jsou nějakým způsobem… Buď zranění, nebo žili v zajetí. A tady mají prostor – ano, stále jsou v zajetí, ale jednak v přírodě, jednak je to opravdu obrovské pro málo medvědů. Nemačkají se v malé kleci.
Je to opravdu velikánský les, který prostě kolem sebe má nějakou ohradu, aby se zajistila bezpečnost jak lidí, tak těch medvědů, a tam se o ně starají. Jedná se o neziskovou organizaci, která tohle vede, samozřejmě to stojí strašně moc peněz, takže jsou tam s tím trošku trable, ale součástí toho je teda i záchranná stanice pro psy a kočky.
Protože v Rumunsku samozřejmě útulky existují, zase, jsme v Evropské unii, jsou na to nějaké regulace. Ale jako jediná země v Evropské unii může ta zvířata v útulcích beztrestně zabíjet. Mají v zákoně, že pokud si do 14 dní zvíře nikdo nevezme, tak se může usmrtit. Jsou oficiálně povinni je zabíjet uspáním, ale na to nejsou peníze.
A nemáš tendence si je přivézt domů?
Toulaví rumunští psi jsou problémem
Jo, ale v Rumunsku je víc psů než lidí. Takže to moc nejde. Je to tam velký problém – jasně, medvědů je hodně, ale není jich tolik, co lidí. A psi jsou druhá věc, která je v Rumunsku prostě všude, opravdu jako všude. Jdeš do města, všude jsou psi. Toulaví psi, kteří mají hlad, jsou zoufalí a je jim všechno jedno. Je to celkem nebezpečná věc, pokud se lidi bojí do Rumunska... Dřív se třeba báli kvůli lidem a tak dále, Rumunsko se ale posunulo. Za posledních 30 let prošlo neuvěřitelným vývojem, nicméně ti medvědi v horách, v nížinách psi jsou opravdu nebezpečné věci.
A právě tuhle záchrannou stanici jsem chtěla zařadit do toho programu, protože dělají něco, co není zcela zvykem. Je to ojedinělé tady v Rumunsku, bojují tak trošku proti nastavení v zemi a napomáhá to takovým těm novým trendům, které pomalu se mezi mladé lidi dostávají.
Loni jsem se bavila s jedním řidičem, který je původem z Bukurešti, a říkal, že za jeho mládí to nebylo, ale dneska, když přijede do Bukurešti, tak občas má někdo psa na vodítku.
Že už si lidé pořizují psa ne na hlídání ovcí, ale do paneláku. A to je něco, co u nás je naprosto běžné, ba naopak kdo nemá psa, jako by nebyl, ale tamní společnost má negativní vztah k psům, protože pes je obtíž, pes tě otravuje na ulici. Pomalu se to mění, ale stále je to komplikované. Takže v téhle záchranné stanici se snaží zachraňovat psy a kočky z útulků, jinak by zahynuli. Ale stojí to strašně moc peněz.
Tak změníme téma. Jak se tam stravujete?
No, různě, ale dobře.
PŮSTY NEBO SKOPOVÉ
Jíte místní stravu, ochutnáváte tamní speciality?
Rumunsko je hlavně pravoslavná země, lidé jsou hodně nábožensky založení. Je tam přes 90 % věřících, z toho většina jsou pravoslavní křesťané, a s tím se pojí půsty. Pravoslavní křesťané, nebo minimálně v Rumunsku, neznám je dále na východ, se postí každý pátek. Půst nevypadá jako u nás, že se nejí maso, ale že nejí živočišné produkty. Nepijí mléko, nejí vejce, nejí maso. Pozitivní věcí je, že je tam strava založená hodně na zelenině. Je pravda, že mimo půst je pořád všude jehněčí.
Vy tam budete mimo půst?
Ano, my jsme tam mimo půst. Půst je 40 dní před Velikonocemi, to ještě v Transylvánii v kopcích může být trošku chladněji, proto je lepší tam být trošku později. A především ten půst, to období před Velikonocemi, má být určen v náboženské společnosti k poněkud jiným aktivitám, než je cestovní ruch.
I ty velikonoční tradice jsou velmi zajímavé, ale pokud tam člověk jede jednou a ne po patnácté, tak je lepší tam být mimo ně. Je to dobře naplánované.
To je.
Ale co se týče toho jídla – tím, že i každý pátek je půst, tak je třeba úplně v pohodě, když někdo nemůže mléko apod. V restauraci stačí požádat o postní menu. Všechno je. Nejčastější jídlo je mamaliga, my známe z italštiny jako polentu. Nejedná se o celý chod, ale je to něco, jako když si člověk řekne, že v Asii pořád jedí rýži.
V podstatě kukuřičná kaše až placka, záleží, v jaké zrovna úpravě polenta je. A ta se jí ke všemu. Z masa se konzumuje opravdu hodně jehněčího. Kdo nemá rád jehněčí, spousta lidí s tím má problém, tak se bude v Rumunsku divit. Ne že by nejedli něco jiného, ale pokud jste na vesnici, tak když vás budou chtít pohostit dobře, tak dostanete spoustu jehněčího.
Závitky z mletého skopového a kukuřičná kaše je tradiční rumunské jídlo
A většinou mleté, aby tam mohlo být ideálně všechno. I to, co by se normálně nespotřebovalo z toho zvířete, proto je to někdy pro Čechy trochu nestandardní. Jejich kuchyně je takový mix mezi, řekněme, ukrajinskou a trochu jihovýchodnější – tureckou...
Přece jen opravdu historicky měla na Rumunsko velký vliv Osmanská říše a ta jejich kuchyně, co se týče hlavně koření. Tam je naprosto běžné například používat do jídla mátu. Máta do mletého masa se u nás v tradiční kuchyni příliš nepřidává, v Rumunsku už se tyto věci dělají mnohem víc a je vidět ten orientální vliv, který se tam dostal. Samozřejmě sýry, tím že se tam chovají ovce, krávy... Jelikož ovcí na horách je opravdu hodně, tak jakékoliv ovčí produkty jedou na venkově ve velkém.
„TADY BYCH NATOČILA POHÁDKU“
A vy se taky pojedete podívat na venkov, stojí tu: poznávání života venkovského.
Ano. To je právě totiž na Transylvánii ta nejhezčí věc. Je tam pár krásných měst, nebo i více, ale jsou tam takové perly, které nemůžeme vynechat. Je opravdu kouzelný ten malebný, pohádkový venkov, kde se na to díváš a řekneš, jo, tady bych natočila pohádku, tady je dvanáct měsíčků – úplně by se to tam hodilo. A ty vesnice fakt stojí za to.
Lidé tam žijí právě z tohohle. Pěstují zelí, čili když je půst, dostaneš zelnou rolku plněnou jinou zeleninou, když není půst, dostaneš zelnou rolku plněnou jehněčím masem. A k tomu polentu. Klasika. A spoustu sýra…
A tam vás třeba někdo pohostí, jo? Nebo tam mají restaurace?
Jasně, dá se... Ne že bychom na zájezdu vešli k někomu domů, ale pokud tam někdo cestuje sám, tak… Jako s těmi lidmi si člověk moc nerozumí, pokud nezná jejich jazyk, ale najednou ho prostě vlečou domů, no, tak pochopí.
Jasně.
A jak tohle řešíme na zájezdu? Samozřejmě daná místa už jsou tomu přizpůsobená. Takže normálně fungují restaurace i na venkově. Není to úplně bohem zapomenutý kraj, kde by nic nebylo. Je tam vesnice, jmenuje se Viscri, a ta se velmi chlubí tím, že je vesnicí dříve prince, dnes krále Karla III. Úplně přesně nevím, myslím si, že vlastní většinu domů v té obci. Má nadaci, která se tam nějakým způsobem angažuje. Je to jedna z vesnic, kterou opravdu stojí za to navštívit. Ty vesnice i v okolí stojí za to, jsou krásné, ale tahle má peníze, a tak se vám například domečky nerozpadají nad hlavou.
Chápu. Už máš vyhlídnuté, kam všude zajdete, i když to třeba není v programu?
Staří lidé na vesnicích se věnují tradičním řemeslům
Mám. Ano, záleží to i trošičku na situaci, protože přece jen, zaprvé, covid toho změnil hrozně moc, takže věcí, jež se týkají cestovního ruchu, se za poslední roky změnilo spoustu.
A za druhé, já nevím jak to říct, aby to neznělo blbě, ale když si domluvíš paní, která ráda předvádí lidem něco na tkalcovském stavu, tak nevíš, jestli za dva roky bude žít. Jí je osmdesát. Takže prostě podle situace, všechno si to musíš ověřit třeba měsíc před zájezdem, zavoláš lidem, které tam znáš, jestli tohle funguje, protože to nemůžeš hledat na internetu.
To je stejně paráda.
Ale když tam přijedeš po roce, můžeš se divit. Trend, který je asi skoro všude – mladí lidé z venkova odchází, čili na venkově zůstávají především starší lidé.
Pokud chcete zažít Rumunsko se vším, co k němu patří, přidejte se ke skupině cestovatelů a vydejte se s průvodcem Jánem Zubo do Rumunska. Poznávejte svět, poznávejte sebe!
