Zřejmě díky dokumentům a naučným pořadům, které plnily domácí obrazovky našich televizí, jsem už jako malé dítě dychtivě toužila po jedinečných zážitcích. Fascinovaly mě záběry opuštěných míst, na nichž si člověk připadá jako správný dobrodruh objevitel. Záběry islandské krajiny pusté a nespoutané přírody utkvěly v mé paměti natolik, že jednou z prvních „velkých“ cest se stala právě ta na dechberoucí ostrov...
Ve 20 letech má člověk svá očekávání a perfektní představy o místech, která zná pouze z televize nebo knižního průvodce. Realita byla jiná, byla totiž skutečná a mnohem krásnější.
Samotný přílet na hlavní letiště vzbuzoval emoce. Jsme tady! Stejně jako Island i my byly nespoutané, divoké a dychtivé po zážitcích. Nikdy nezapomenu na první setkání s místním pumpařem při tankování naší Toyoty Yaris. Islanďan hovořící plynule anglicky s takovou dávkou pozitivní energie, kterou by mohl nakrmit půl střední Evropy. Příjemné setkání, a kdo by čekal, že tak klíčové při střádání našich dalších zážitků. Stihl nám totiž prozradit, že je vášnivým pozorovatelem velryb...
Čísla mluví pro
Celý ostrov, každé zastavení, všechny vodopády v dohledu jsme obdivovaly a fascinovaně zaznamenávaly a nemohly stále uvěřit, že jsme opravdu tady. Zhruba v polovině naší cesty okolo ostrova míjíme odbočku do malého městečka Húsavík. „Chce se nám tam?“ Váhavě přemýšlíme, jestli se zastavit, nebo pokračovat. Počasí je tou dobou dost nepřátelské a nutí nás zastavit v nejbližším kempu.
Příjemné zázemí a majitelé, jejichž recepce je přeplněna letáčky lákajícími ke sledování velryb v Húsavíku. Volné odpočinkové odpoledne nás ponoukne k přemýšlení, zda se nám opravdu chce, nebo nechce vynaložit poměrně dost peněz za nejistý výsledek. Ale co? Jsme přece ti praví dobrodruzi, u kterých se i samotný pokus po velkolepém zážitku počítá. Nemluvě o číslech mluvících jasně: Šance, že velrybu uvidíte, je na Islandu velmi vysoká a v Húsavíku se pohybuje kolem 97 % za posledních pět let.
Jdeme na to...
Počasí nám přeje, stojíme na břehu přístavu a nastupujeme na jednu z místních lodí zprostředkovávající několikahodinovou plavbu na širé moře. Dostáváme speciální teplé nepromokavé oblečení s reflexními prvky, kdyby náhodou, a v malé skupině vyplouváme na rozbouřené moře.
Malá loď a divoké vlny nám dávají zabrat, chůze po palubě na příď lodi se zdá být jako nemožná, a když už se člověk rozejde, neubráníte se pocitu podnapilosti. V prvních desítkách minut nás napadá, zda tohle byl opravdu ten nejlepší nápad, a začínáme se obávat mořské nemoci. Stačí chvilička a člověk přijde na správný rytmus moře, a tak to pravé dobrodružství může začít.
Čtení: Zájezdy na Island – srovnání a doporučeníDeset nezapomenutelných vteřin
Pozorování velryb ve volné přírodě je nádherný zážitek
Asi po hodině plavby zastavujeme a kapitán vypíná motor, houpání nabírá jiný rytmus, ale v tu chvíli už se pohybujeme po palubě zkušeně. Kapitán ví, co dělá, a zaměřuje svůj pohled do jednoho místa. Všichni na palubě následují jeho pohledy a upřeně koukáme na otevřené moře. Nic se neděje. Startujeme motory a jedeme dál. Za zvuku řvoucího motoru naší kocábky se na palubě zvedne povyk a slyšíme cvakání fotoaparátů. Zmateně se snažíme spatřit to, co už ostatní zřejmě vidí.
Je to tady, zhruba 300 metrů od nás se zvedne vlna a vytvoří gejzír vody zakončený ladným splynutím ocasu pod vodu. Trvalo to pár sekund a všichni se jásavě objímali a plácali se po rameni. Několik dalších minut jsme číhali na podobný velrybí manévr, ale velryba si s námi jen hrála. Vystřikovala vodu, která jí při nádechu natekla do nozder pod vodou.
Ještě nekončíme. Velryby na vlastní oči!
Hanka na lodi při pozorování velryb
Během pár desítek minut se na místo dostaví ostatní lodní společnosti a vyčkáváme společně. Náš kapitán však tuší, že tohle se velrybám nelíbí, a tak startujeme a vyrážíme dál.
Čas na moři utíká jako voda a dochází nám, že jsme na moři už dvě hodiny. Krátký den na Islandu znamená rychle zapadající slunce a přituhující zima. Na lodi dostáváme horký nápoj, něco sladkého a tušíme, že je čas vydat se zpátky ke břehu.
Pociťuji docela úlevu, protože pobřeží už dávno nevidím a občas mě přepadá podivný strach. Po cestě zpátky několikrát zastavujeme a zažíváme ten nejbližší kontakt s velrybou. Velryba se totiž vynořuje přímo pod naší lodí, velice pomalu a klidně nechá nadnášet své tělo částečně nad vodou.
Nádherná a nespoutaná zvířata
Vzhledem k její velikosti ani netušíme, jak velká je, protože celou se nám ji nedaří spatřit. Ukazuje nám záda, nebo břicho? Je to mládě, anebo dosahuje rozměrů větších než naše loď? Tohle všechno nám zůstává záhadou, ale nám to nevadí. Jen koukáme a vychutnáváme si tento jediný zážitek, který se schyluje ke konci.
Jsme zpátky na pevnině, cítit pevnou půdu pod nohama je příjemný pocit po 4,5 hodinách na otevřeném moři. Pohledy se shodujeme, že námořnictví v krvi rozhodně nemáme, ale bezpochyby víme, že si nenecháme ujít další příležitosti vyjet sledovat tyto „drobečky“.
