Jako malou holku mě vzal táta do Jugoslávie. Jeli jsme bez cestovky, na vlastní pěst – táta byl vždycky dobrodruh. Často mi na našich výletech říkával: „Tohle se nesmí dovědět máma!“ Mě jeho bláznivé nápady strašně bavily, takže jsem nechápala, proč by nesměla, ale slovo jsem dala a dodržela ho. Už proto, že nakonec vlastně nebylo o čem vyprávět...
Malá Radanka prožívá velké dobrodružství :)
Jednoho slunného odpoledne přišel táta s tím, že se vydáme na ostrov. Ukázal rukou do dáli, za obzor. Přesto, že jsme neměli moc peněz, vymyslel to. Domluvil nám svezení se s Němci, kteří tam mají právě namířeno. Nalodili jsme se s nimi do motorového člunu. Bylo nás v něm docela dost, ale o to větší švanda to byla.
Než došel benzín. Zůstali jsme se houpat na vlnách daleko od pobřeží i od ostrova. Námořník si vždycky ví rady, napadlo mě, když kapitán vystřelil první světlici. Netrvalo dlouho a jugoslávský trajekt, jenž plul v dáli, to začal stáčet k nám.
„HURÁ! JSME ZACHRÁNĚNI!“ jásala jsem.
Čím víc se k nám záchranná mise blížila, tím se trajekt zdál větší. Obrovský. A těch aut, co veze! Vlny naším malým člunem zběsile houpaly, tak tak jsme se v něm udrželi. A pak to přišlo.
Dorazili nás – pardon, k nám, a hodili nám lano. Úměrně velké jejich kolosu, takže si představte tloušťku tak dvě stě let starého dubu… Nebylo ho kam uvázat. Tu situaci si vybavuji dodnes. Ale jak nás dostali k sobě na palubu a kdo se nakonec postaral o náš (teď už zanedbatelně prťavý) člunek, to si bohužel nevzpomínám. Aspoň jsem to nemohla vykládat mamince…
