Kazbegi leží na sever od Tbilisi, pod horou Kazbek, která patří k nejvyšším vrcholům Velkého Kavkazu. Díky své přírodní kráse a snadné dostupnosti je celá oblast vůbec nejnavštěvovanější horskou oblastí v Gruzii a rozhodně byste ji neměli minout.
V některých částech oblasti byl v roce 1979 vyhlášen národní park – mnoho zdejších rostlin a živočichů je endemických. Na západ vybíhá romantické údolí Truso, které díky minerálním pramenům hraje všemi barvami. Na východ pak leží vysokohorská osada Juta, která je výchozím bodem pro překrásné horské treky.
Noční pohled na Gergeti a Kazbek vpozadí
Název Kazbegi je také starší označení pro městečko Stepancminda, které je centrem celé oblasti. Stepancminda vychází z gruzínské pravoslavné tradice a oslavuje mučedníka sv. Štěpána, zatímco druhý název odkazuje na zdejší vlivný rod Čopikašvili/Kazbegi, který asi nejvíce proslavil úspěšný spisovatel Alexander Kazbegi. Je vcelku jedno, kterou variantu si vyberete, místní vás opravovat nebudou.
Už cesta je cíl
O úchvatné výhledy na Gruzínské vojenské cestě rozhodně není nouze
Už samotná cesta sem je pořádný zážitek. Pohořím prochází Gruzínská vojenská cesta, historická, přes 200 kilometrů dlouhá silnice, která propojuje Tbilisi s ruským Vladikavkazem. Je to jedna z nejscéničtějších tras na celém Kavkaze, která inspirovala k tvorbě Puškina, Tolstého i další velikány ruské literatury.
Lidé – nejčastěji obchodníci, vojáci a poutníci – trasu využívali už ve starověku. Tak, jak ji známe dnes, pak byla vybudována v 18. a 19. století, kdy Ruské impérium expandovalo za Kavkaz. Jejím nejvyšším bodem je Křížový průsmyk (Džvari, 2379 m n. m.) kousek za lyžařským střediskem Gudauri.
Pamatník rusko-gruzínského přátelství
Dnes je na této trase jediný legální hraniční přechod mezi Gruzií a Ruskem, takže cestou budete míjet kamion za kamionem. Cesta z Tbilisi do Stepancmindy se tak většinou protáhne na 3 až 4 hodiny, můžete během ní ale zastavit třeba u pevnosti Ananuri, nebo u památníku rusko-gruzínského přátelství – vyhlídkové plošiny z roku 1983, kterou zdobí mozaika s motivy gruzínských legend a ruské historie.
Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti
Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti
Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti (Cminda Sameba) patří k hlavním symbolům Gruzie. Stojí na zeleném hřebeni nad Stepancmindou a přímo za ním se zvedá zasněžený Kazbek. Společně vytvářejí scenérii, kterou známe z obálek průvodců i z cestovatelských filmů – jedno z nejikoničtějších panoramat celého Kavkazu.
Kostel byl postaven ve 14. století a jméno Gergeti nese po dnes už zaniklé vesnici. Po staletí sloužil jako „trezor“ cenných relikvií, které sem byly v dobách válek a nepokojů převezeny z Mcchety, duchovního centra země. Za sovětské éry zde byly zakázány bohoslužby a z kostela se stal oblíbený cíl horských výletníků. Chvíli sem dokonce vedla lanovka, kterou ale místní na protest krátce po otevření zdemolovali.
Kostel Nejsvětější Trojice je ikonou Gruzie
Dnes Gergeti opět slouží pravoslavné církvi. Jeho interiér je skromný a temný, ale atmosféru má naprosto výjimečnou. Zajímavostí je oddělená věž se zvonicí. Stejně jako v dalších gruzínských kostelech je při vstupu potřeba respektovat dress code – zakrytá ramena, dlouhé kalhoty a ženy by měly mít zahalené vlasy.
Na vrchol se dostanete pěšky z centra Stepancmindy zhruba za hodinu a půl, počítejte ale se strmým stoupáním a převýšením okolo 450 metrů. Pohodlnější variantou je taxi nebo terénní auto, které vás vyveze až ke kostelu. Vyplatí se přijít brzy ráno nebo těsně před západem slunce – světlo dělá divy a turistů je podstatně méně.
Čtení: Zájezdy do Gruzie – srovnání a doporučeníHora Kazbek: strážce Kavkazu
Vysokohorský trek z Juty do Roshky patří k nejhezčím na Kavkaze
Klenotem celé oblasti je hora Kazbek (gruzínsky Mkinvartsveri – doslova „ledový vrchol“, 5 054 m n. m.) – třetí nejvyšší vrchol Gruzie a sedmý nejvyšší vrchol Kavkazu. Jedná se o vyhaslou sopku, která byla podle odhadů naposledy aktivní před téměř třemi tisíci lety.
První zdokumentovaný výstup na Kazbek podnikla v roce 1868 anglická expedice, která horu zapsala na mapu světového horolezectví. Samotný vrchol rozhodně není výlet pro začátečníky. Nadmořská výška přes pět kilometrů, skryté ledovcové trhliny i rychlé změny počasí vyžadují zkušeného průvodce, postupnou aklimatizaci a kvalitní vybavení.
Dobrou zprávou ale je, že krásu Kazbeku si můžete užít i bez ambicí stanout na jeho vrcholu. Oblast nabízí treky různých obtížností – nejoblíbenější vede ze Stepancmindy přes kostel v Gergeti až k Gergetskému ledovci. Kratší, ale stále velmi působivou variantou je výstup k tábořišti Sabertse ve výšce okolo 3 000 m n. m.
A pokud vás baví legendy, vězte, že právě sem byl podle kavkazské mytologie přikován hrdina Amirani – místní verze Prométhea, který byl potrestán za vzpouru proti bohům.
Darialská soutěska a vodopády Gveleti
Za Stepancmindou se směrem k ruské hranici otevírá dramatická Darialská soutěska. Přibližně 13 kilometrů dlouhou soutěsku vyhloubila řeka Těrek a v některých místech ji svírají skalní stěny vysoké až 1 800 metrů. Už od starověku šlo o jeden z klíčových přechodů přes Kavkaz – druhý ležel u dagestánského Derbentu – a proto měla oblast zásadní strategický význam. Uprostřed průsmyku stojí klášter Dariali, který působí starobylým dojmem, ale nenechte se zmást – jeho výstavba začala teprve v roce 2005 a současnou podobu mu dali mniši, kteří zde žijí.
Jen pár kilometrů od kláštera najdete vodopády Gveleti – menší a větší, přičemž ten větší měří asi 25 metrů. Jsou ukryté v úzkém skalním kaňonu porostlém hustou vegetací a působí nečekaně divoce, přestože leží v podstatě přímo u Gruzínské vojenské cesty. Přístupová stezka není dlouhá, ale místy je kamenitá a kluzká, takže se určitě vybavte pevnou obuví.
Údolí Truso a vesnice Juta
Za návštěvu stojí také údolí Truso, jeden z nejméně navštěvovaných, ale zároveň nejpůsobivějších koutů oblasti Kazbegi. Řeka Těrek tu protéká krajinou zabarvenou do červených, okrových a oranžových odstínů, které získala díky minerálním pramenům, jež do ní postupně ústí. Ze svahů vyvěrají horké prameny a mezi nimi stojí opuštěné kamenné vesnice s obrannými věžemi – tichá připomínka toho, že v pohraničí nikdy nepanoval klid. V údolí lze pozorovat volně žijící koně.
Na opačné straně municipality leží vesnice Juta, mnohem zelenější a obklopená překrásnými horskými loukami. Nachází se ve výšce 2 200 m n. m. a hlavně v letní sezóně nabízí stylové ubytování i domácí kuchyni. Je zároveň výchozím bodem vysokohorské trasy, která vede pod štíty masivu Čauchi, přezdívaného „gruzínské Dolomity“, a pokračuje až do odlehlé vesničky Roshka.
