Místo, které mě chytlo za srdce, je bez dlouhého rozmýšlení Bali. Od malička jsem cestovala, ale Indonésie, potažmo celá Asie, je mi svým klidem nejbližší. Hned na letišti mě to vždy pohltí – vlhkost, všudypřítomná vůně oceánu a vonných tyčinek, zběsilé troubení klaksonů – to všechno mi kouzlí přihlouplý úsměv na tváři, který si vyměňuji s ostatními, stejně pohlcenými, Evropany.
Ten blažený pocit ale zůstává i dlouho po návratu domů, při každé vzpomínce na ostrov s nádhernými buddhistickými chrámy, rýžovými políčky, přidrzlými opicemi, tropickým ovocem a (i za to málo, co mají) vděčnými, milými lidmi. Obdivuji, s jakou pravidelností plní na zápraží misku květy jako poděkování bohům nebo jaké chutě dokáží vytvořit jen ze zdejších surovin. A po tom všem se najednou přistihnu, jak jdu za své hranice. Jak zouvám boty a už už stojím pod očistným pramenem s místními nebo se houpám desítky metrů nad džunglí… I to je pro mě Bali.
