Rub al-Chálí – v překladu „Prázdná čtvrť“, nebo taky „Pustá končina“. Už samotný název napovídá, že tohle není místo, kde by člověk hledal život, natož prosperující město. Obrovská poušť zasahuje do území Ománu, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Jemenu. Kilometry písečných dun tu jen výjimečně přeruší oáza, která připomíná, že voda byla v těchto končinách odjakživa nejcennější komoditou.
A přesto právě tady měl kdysi stát Ubar. Vyprávělo se o něm jako v pohádkách z Tisíce a jedné noci: město bohaté, mocné, obklopené datlovníky. Podle arabských legend ale jeho obyvatelům stoupla sláva do hlavy natolik, že zapomněli na Boha. A tak je měl během jediné noci navždy pohltit písek.
Podobných příběhů o ztracených městech existuje spousta. Ubar – někdy přezdívaný Atlantida pouště – je však výjimečný tím, že dost možná skutečně existoval.
Vypravte se do míst, kde město pohlcené pískem možná stávalo, nebo alespoň stát mělo, a udělejte si obrázek sami. Na našich zájezdech do Ománu je Ubar jednou z mnoha zajímavých zastávek.
Pouštní město, které zbohatlo na kadidle
Nejkvalitnější kadidlo pocházelo právě z oblasti dnešního jižního Ománu
I když je to pro nás dnes jen těžko představitelné, už starověcí kupci si v nehostinné poušti Rub al-Chálí dokázali ušlapat solidní síť „dálnic“. Přes Arabský poloostrov vedly tisíce kilometrů karavanních stezek, které spojovaly jih Arábie s Egyptem, Mezopotámií a Středomořím.
Jedním z nejcennějších nákladů, které po nich putovaly, bylo kadidlo a myrha. Kadidlo – vonná pryskyřice z dřevin rodu Boswellia – mělo ve starověkém světě obrovskou hodnotu. Pálilo se při náboženských obřadech, používalo při pohřebních rituálech a jeho vůně byla známá široko daleko.
Nejkvalitnější kadidlo pocházelo právě z oblasti dnešního jižního Ománu a Jemenu. Karavany, které ho odtud převážely na sever, přitom nemohly projet pouští bez zastávky. Potřebovaly vodu, jídlo a místo k odpočinku. A v mezičase bylo nutné bezpečně uložit drahý náklad a postarat se o velbloudy.
Město Ubar bylo jednou z takových zastávek. Jeho poloha dávala smysl – mělo vodní zdroje a od sadů s kadidlovníky leželo co by kamenem dohodil. Díky tomu se z něj podařilo vybudovat bohaté kosmopolitní centrum, kde se potkávali lidé z různých koutů světa. Podle archeologů mohlo město existovat zhruba od třetího tisíciletí před naším letopočtem.
Arabské legendy nedaly archeologům spát
Někteří si legendu spojují s Iramem, „městem sloupů"
A pak tady začíná příběh, který zní jako pohádka. Arabské tradice vyprávějí o mocném městě, jehož obyvatelé natolik zbohatli, že zpyšněli a zapomněli na svého Boha. Za to následoval krutý trest – město bylo navždy pohřbeno pod pískem.
Někteří si legendu spojují s Iramem, „městem sloupů", o kterém se píše v Koránu. Přímou souvislost mezi Iramem a Ubarem se ale nikdy nepodařilo prokázat.
Po staletí tak Ubar existoval pouze v příbězích. Jenže i ty největší povídačky občas mívají reálný základ. Co když se za bájným městem skutečně skrývalo místo, které postupně zmizelo z mapy i z lidské paměti?
Právě tuto otázku si ve 20. století začali pokládat archeologové. A protože hledat město uprostřed pouště je trochu jako hledat jehlu v kupce sena, přišla na řadu technologie.
Čtení na podobné téma10 důvodů, proč navštívit Omán: potápění s karetami, offroadová jízda v dunách i arabské tradicePřečíst
Důležitá pomoc z vesmíru
Na snímcích se v písku začaly objevovat zvláštní linie starých, dávno zavátých cest
Tým amerického filmaře a dobrodruha Nicholase Clappa, archeologa Jurise Zarinse a britského dobrodruha sira Ranulpha Fiennese se legendou o Ubaru začal intenzivně zabývat v 80. letech. Společně procházeli historické prameny, staré mapy i údaje o karavanních trasách a postupně hledali místo, které by odpovídalo popisům legendárního města.
A pak se obrátili na NASA, která jim z programu Shuttle Imaging Radar poskytla klíčová radarová data. Radar funguje jinak než běžný fotoaparát: vysílá mikrovlnné signály, které dokážou proniknout skrze písek a zachytit geologické útvary pod povrchem. Dokáže tak odhalit víc než pouhý pohled.
Neznamenalo to ale, že by radar hned našel ztracené město. Na snímcích se v písku začaly objevovat zvláštní linie starých, dávno zavátých cest, které se sbíhaly v okolí dnešní vesnice Shisr (Wubar) v guvernorátu Dafár, asi 2,5 h od Salály. V obrovské poušti najednou svítil jasný bod, do kterého se v roce 1992 vydala archeologická výprava.
Ruiny ukryté v písku. Je to Ubar?
Pod pískem skutečně ležely pozůstatky opevněného sídla
Pod pískem skutečně ležely pozůstatky starověkého opevněného sídla. Archeologové odkryli pevnost s mohutnými zdmi a věžemi a také další stopy osídlení. Nálezy keramiky a dalších předmětů zároveň ukázaly, že zdejší obyvatelé nebyli od okolního světa izolovaní. Shisr ležel v místě, kterým procházeli lidé i zboží z různých dálek.
A pak přišlo ještě jedno pozoruhodné zjištění. Část pevnosti stála nad vápencovou jeskyní, která se po poklesu hladiny spodní vody zhroutila. Konstrukce se částečně propadla, a právě tento geologický jev mohl později přispět k příběhům o městě, které zmizelo v poušti.
Mohli se tedy archeologové zaradovat, že našli legendární Ubar? Tak napůl. Shisr je skutečné starověké sídlo a nálezy potvrzují jeho význam i napojení na dávné obchodní trasy. Není ale definitivně prokázáno, že jde právě o legendární Ubar. Dokonce ani není jisté, zda Ubar označoval konkrétní město, nebo širší oblast.
Dobrodružná cesta do Shisru ale v každém případě stojí za to. Uvidíte zmíněné ruiny uprostřed pouště a cestou se můžete zastavit v údolí Wadi Dawkah. To je proslulé rozsáhlou vegetací kadidlovníků, které je součástí kulturní památky UNESCO „Land of Frankincense“, tedy „Země kadidla“.
Proč tedy město zaniklo?
Život v poušti vždy závisel na vodě
Arabská tradice má jasno: Bůh město potrestal za jeho pýchu a nenasytnost. Věda nabízí méně dramatickou, ale neméně zajímavou možnost.
Život v poušti vždy závisel na vodě. Pokud se v průběhu staletí změnila dostupnost místních vodních zdrojů, mohlo být stále obtížnější zdejší osídlení udržet. Svoji roli mohly sehrát také změny obchodních tras. Obchod s kadidlem postupně ztrácel na významu a cesty měnily svůj směr. Město tak mohlo pomalu přicházet o hlavní zdroj obživy.
K tomu připočtěte zhroucení některých budov… a vysvětlení je na světě. Lidé odtud zkrátka postupně odcházeli a příroda jen zakryla to, co po nich zbylo. Realita byla tedy mnohem pomalejší než jedna magická noc z legendy.
