Bylo mi tenkrát dvacet a pobývala jsem v Battiru u rodiny, co měla Ahmada. Kromě dalších synů. Ale Ahmad byl kamarád. Vzal mě do Jeruzaléma. Chtěla jsem na Chrámovou horu, vidět Skalní dóm. Tím spíš teď, v čase Ramadánu!
Skalní dóm v centru Chrámové hory v Jeruzalémě
Až před horou Ahmadovi došlo, že dál smí jenom muslimové. Pohotově jsem ho překvapila růžovým hidžábem s kytičkami, co mi dal malý chlapec v Betlémě. Mám dlouhou sukni a volnou halenku, nebudu mít problém. Navíc s Palestincem po boku!
Zkusili jsme první uličku a hned nás zastavili policajti. Chtěli pasy, vyptávali se... nepustili nás. Nejsem podle nich muslimka a Ahmad je podezřelý, když se se mnou tahá po Izraeli. No co, zkusme to jinudy!
„Musíš jim odrecitovat něco z Koránu, jinak ti neuvěří,” poučil mě Ahmad. „Opakuj po mně zásadní verš: Allāhu lā ilāha illā hūwa, a ḥayyu l-qayyūm, lā ta’khudhuhū sinatun walā nawm.”
Koukala jsem na něj. Tudy cesta nepovede. A nevedla, přestože jsme předčasně zajásali, že do třetice nevidíme u brány překážek. Na schodech seděl jen stařík, coby kontrola vyznání návštěvníků. Jenže byl jak pes. Nulová šance. Zbývá poslední vstup. Ahmada najednou osvítilo a vymyslel plán. Zaklepal na rameno stařence z procesí žen před námi.
Něco jí říkal a děkoval. Nato mě dámy chytily za ruce a vedly s sebou. Pořád na mě mluvily, ale já nerozuměla. Pomoc!
Když vtom stojím před Skalním dómem. Svým gráciím jsem radostně poděkovala a mínila tady čekat na Ahmada. Ale ony mě znovu popadly za ruce a vedly dál. Ukázalo se, že ženy mají vyhrazený vchod i prostor uvnitř, takže čekání na Ahmada by stejně nemělo smysl.
Jeruzalém, Al Aksa a Skalní dóm.
Vstoupily jsme do překrásného chrámu a já užasla. Taková nádhera! A ta stropní výzdoba! Nevěděla jsem, kam s očima. Ženy si mezitím sundaly boty. Zaostávala jsem, ale hned jsem se vyzula taky. Zavedly mě až dopředu, kde mě usadily mezi přítomné.
„Ana la atakalam al arabiya – nemluvím arabsky,” opakovala jsem dokola, protože na mě dál všechny mluvily. Jedna přešla do angličtiny a zeptala se i za ostatní, co tady dělám.
To bych taky ráda věděla, prostě mě to sem lákalo, tak jsem ukecala bytnýho a ten pak vás, a tak jsem tu…
Ale nahlas jsem řekla: „Víte, já jsem muslimka z Čech. My máme hodně specifickou lokální formu islámu, … máme Korán v češtině a… i modlitby se v našem jazyce vedou, to pro jednodušší šíření víry, víte.”
Muslimky byly nadšené a ten obrovský balvan, co ze mě spadl, jim div nezbořil dóm. Jedna z žen mi nadšeně věnovala svůj kapesní Korán. Její syn žil totiž před desítkami let v Praze!
Pak začala modlitba a mě znovu vyletěl tep. Co mám prokristapána dělat? Všechny přítomné klečely a po pár slovech chatíby (kazatele) se opakovaně skláněly k zemi. S rukama vzhůru provolávaly: „Allāhu Akbar!”
To zvládneš! Hecla jsem se a padla na kolena. Tu si některá všimla, že nejsem dost zahalená a začalo se řešit, co se mnou. Vytáhla z kabelky celou sbírku šátků. Omotala mi zápěstí, které se mi nestydatě obnažovalo. Stejně tak kotníky při klečení. Za pár chvil se mnou byla hotová.
S nohama a rukama ovázanýma pestrými šátky jsem se klaněla a vzývala Alláha. Mezi ortodoxními muslimy. V posvátné mešitě. V Izraeli. Bosa.
Při pohledu z výšky je zlatá kopule Skalního dómu nepřehlédnutelná
Když se mi zdálo, že do bizarnější situace se dostat nemůžu, došlo na individuální modlení. Každý si zbožně mumlal a já netušila co. Chtěla jsem si pomoct otčenášem, ale po pár frázích se dostavil nežádoucí zásek. Jakýpak copak, stejně mi nikdo nerozumí! Hlavně mumlat!
Započala jsem svou upřímnou promluvu k Bohu. Bože můj, jak dlouho tohle potrvá? Všichni okolo cvičí a švitoří. Nesmím z nich spustit oči, abych nebyla pozadu, já vím. A sakra, k zemi!
Rychle jsem se svezla do kolen k novému volání Allāhu Akbar!
Vtom mě polilo horko. S každým předklonem mi zpod hidžábu vyjíždí řetízek s křížkem od babičky! Krve by se ve mně nedořezal. Koukla jsem, jestli nikdo nekouká a křížek nenápadně sunula někam pod halenku. Jenže při všem tom klanění se za Alláha pod ní za boha nedržel.
Vmotala jsem ho tedy do ramínka podprsenky, oddechla si a do hidžábu utřela zpocené čelo. Když jsem byla perfektní, přišel čas zvednout se a jít. Nastal druhý moment, který mě zaplavil štěstím a radostí.
Byla jsem uvnitř Skalního dómu. A je to za mnou!
Venku jsem se setkala s Ahmadem. Zajímalo ho, jak jsem si vedla.
„Dobře, zapadla jsem,” usmála jsem se. A poprosila ho, ať mi podrží Korán. Potřebuju si sundat hidžáb a vyprostit křížek.
