Do Japonska se vždy těším, kor když byla ta šílená několikaroční kovidová pauza. Novinky z Japonska sleduji každý den, přesto mi často spíš připadá, že jsem jen pozorovatel, a když se setkám s věcmi přímo, je to pro mě úplně jiný svět, ke kterému hledám cestu. A ten gastronomický je jiný astronomicky!
Japonské jídlo miluji a věřím, že spousta z vás má podobný názor. Barevný street food se světelnými ukazateli a omamnou vůní nebo roztomilé kavárny se zvířátky a další podniky, které rozhodně nepostrádají originalitu, jsou tady běžné. A všichni cizinci je chtějí vyzkoušet! Je to totiž něco úplně jiného, co u nás doma nemáme. Koncepčně fungují trochu naruby.
Kam si sednout?
Nejspíš jsem rozmazlená z kavárního prostředí, kam si člověk chodí dáchnout a v poloprázdné kavárně si třeba vypije kafe, za pár hodinek udělá práci na počítači a má na to všechno relativní klid. Přesně tohle mi vyhovuje. Člověk má čas na sebe a trochu se zastaví. Jenže mám pocit, že tady to takhle úplně nefunguje.
Na vstup do podniku často musíte čekat ve frontě a celé je to spíše taková služba „rychle se najíst, napít a zase jít“. Možná mezitím udělat nějakou tu fotku, ale víc už nic.
Po procházce Tokiem jsem si japonské podniky zařadila do několika kategorií:
Na stojáka – pospíchám a potřebuji se rychle najíst, místo je malé, vejde se do stísněných podmínek a udělá asi větší zisk, než mají restaurace s místem na sezení.
Na vzduch – ve stánku jídlo vyrobí, předají a vy si pak sednete, v horších případech stoupnete, a dobrotu si sníte. Mimochodem se v Japonsku stále považuje za nevhodné jíst jídlo při chůzi.
Na čekačku – místo je tak oblíbené nebo se prostě nachází ve frekventovaném místě, že tu lidí stojí dlouhé fronty. Tím pádem se člověk nají, napije, trochu pokecá a pak rychle uvolní místo dalším ve frontě.
Prázdno – samozřejmě potkávám i hodně prázdných podniků a je dost možné, že se jedná o skryté perly, které zatím jen málokdo objevil, s větší pravděpodobností ale půjde o gogo bar (nebo něco s podobným zaměřením). A to zatím nehodlám zjišťovat :)
Podniky jsou většinou maličké a „funkční“.
Pořád čekám, že se adaptuji na místní mentalitu a systém. Věřím, že mimo Tokio, v zapadlejších oblastech, to bude zase jiný příběh.
Nicméně mi i sami Japonci říkali, že jediný koncept, který by mi zřejmě vyhovoval, je tady Starbucks nebo McDonald´s. Tam je i super wifi, což je pro nás nomády docela zásadní. Narozdíl od jiných podniků tam navíc není problém si telefon nebo notebook rovnou nabít.
Proč to tak je?
Za zážitkem! Chci si dát jídlo a přitom si hladit kočku, nebo třeba vydru (ano, i to je tady prý možné), jíst delikatesu z jiné prefektury, užívat si stylové prostředí nebo mít nohy v horké lázni, to je ale všechno speciální servis, který vyplňuje čas. Spoustu času. A ten tady má jen málokdo. Ani já ho nemám.
Jak už jsem psala, podniky popsané výše hojně využívají lidé, kteří jdou na rychlý oběd z práce nebo po ní. Čím svižněji se nají, tím víc času ušetří. A majitel podniku zároveň šetří místo. Prostě se to točí a splňuje to svůj účel takového japonského fast foodu.
Narazila jsem i na příjemná místa s příjemnými lidmi
Je ale dost pravděpodobné, že budou existovat i kavárny, které se „specializují“ na ono západní posezení zcela záměrně. Ovšem taková místa jsem popravdě ještě nenašla.
Máte se bát, že si nikam nesednete?
To určitě ne. Je spousty podniků, kam se ve skupinách chodí na takzvanou nomikai - elegantně řečeno „na pivo s kolegy“ k upevnění kolegiálních vztahů.
Jejich cílem jsou obvykle franšízy, které se specializují na určitý typ jídla, ať už je to oblíbené suši, nebo jiné. Člověk se ale musí už trochu vyznat, aby trefil tu správnou, a hlavně se neztratil v množství nabídek v tokijských ulicích.
Takže se budu procházet po městě dál, mapovat místa, čichat a ochutnávat.
Slovníček:
kissaten/kissa – kavárna
Co je dobré vědět:
– Na obsluhu se může volat, když si chcete něco objednat.
– Nedává se spropitné.
– Při placení si s sebou vezmete účet, který vám dají při objednávce.
– Peníze dáte na tácek.
Všechno o tom, kdo je Bára a další její japonská dobrodružství najdete na blogu NEOBARA.
