„Vidět Neapol a zemřít? Tak to ani náhodou. Jedině, že by to znamenalo umřít štěstím a radostí ze samotného života. O Neapoli jsem slyšela mnoho protichůdných názorů. Jedni vychvalují jeho bohatou historii a jedinečnou atmosféru, jiní ji vnímají jako chaos, hluk a nebezpečí.“ Co tedy máme od Neapole očekávat?
I sem, do naší třetí zastávky v Itálii nás přibližuje rychlovlak z Říma. Cesta do naší cílové destinace je velmi krátká. Už za hodinu stojíme před neapolským nádražím a marně voláme taxi. V Neapoli je totiž všechno jinak.
Když se taxikáři nechce, zruší vám jízdu klidně těsně před tím, než k vám dorazí. Děje se nám to přesně čtyřikrát, než se mi podaří chytnout taxikáře, který zrovna projíždí kolem. Anglicky nerozumí ani slovo, takže domluva a následné dohadování o finance je trochu náročnější. Nakonec nás ale odváží tam, kam potřebujeme, a to s těžkými zavazadly dost oceňujeme.
Neapolské uličky působí autenticky
Jakmile se ale ocitám uprostřed úzkých uliček plných života, vím, že Neapol miluju už navždy. Je to láska na první pohled. Líbí se mi chaos, líbí se mi neustálé troubení, mám snad ráda i tu špínu, která je všudypřítomná. Zato David je z toho celý nesvůj. Jsme každý na jiné straně barikády, ale to mě neodrazuje. Toto město chci prozkoumat od památky k památce, od kostelů až po hrady.
Atmosféra v Neapoli je fascinující
Je to svět plný moderních kaváren, obchodů a obchůdků, galerií s nejmodernějším uměním a stejně tak je to město, které člověka vrací do dob římských císařů a středověkých králů. To spojení starého a nového vytváří v Neapoli neopakovatelnou atmosféru.
Po ubytování se vyrážíme rovnou točit. Naší první zastávkou je kouzelná neapolská promenáda Lungomare Caracciolo, která se táhne podél celého přístavu a připomíná mi havanský Malecón. Jen o kousek dál nás zase volají dva středověké hrady – Castel dell’Ovo a Castel Nuovo, kam máme dnes také namířeno. Každá památka nás láká do jiného historického období.
Castel dell’Ovo neboli Vaječný hrad, jenž se tyčí nad přístavem, je nejstarším hradem ve městě a přijde mi neuvěřitelné, že byl založen už v 6. století před naším letopočtem. Je opředený legendou o ukrytém vejci, které když se rozbije, stihne Neapol pohroma. Hrad ale stále stojí a Neapol taky, takže vejce je nejspíš dobře a bezpečně ukryto. Slyšela jsem minimálně sedm verzí této legendy a těžko říct, která se nejvíc blíží pravdě.
Jen o kousek dál je Piazza del Plebiscito
Jedno z nejkrásnějších náměstí v Neapoli. Nádherná architektura 19. století, která mi trochu připomíná Svatopetrské náměstí ve Vatikánu. Necháváme se chvilku pohltit atmosférou a pozorujeme kluky, jak vášnivě hrají fotbal a nejspíš si představují, že mají dres s číslem 10 a jmenují se Maradona, a děvčata, která tančí v rytmu místní hudby.
Konečně zase cítím mořský vzduch, jenž mi v Římě tolik chyběl. Ikonický Vesuv, tyčící se nad celým neapolským zálivem, máme jako na dlani. Zblízka ho ale tentokrát nestihneme. Od moře fouká studený vítr, který musím často překřikovat, vlasy mi lítají na všechny strany, ale jak se v naší branži s oblibou říká: „…je to živé.“
Vesuv měří 1 279 metrů a řadí se mezi tzv. stratovulkány
Je úžasné, že v Neapoli je všechno blízko, a přestože jsme v jednom ze tří největších italských měst, mám tu příjemný pocit, jako bych byla na maloměstě.
Míříme pěšky na největší nákupní třídu Via Toledo
Je tu rušno. Neapol je totiž domovem různých pouličních umělců a tady opravdu stačí jen mít oči a uši dokořán a nechat se unášet aktuálními zážitky. A to ani nemluvím o Španělské čtvrti, která tepe kousek nad námi.
Napadá mě, že jestliže Řím je jednou velkou památkou, tak Neapol je zase jednou velkou galerií, protože tady se doslova po umění šlape. Neapol má jistě mnoho plusů i mínusů… Kdybych si ale udělala tabulku se dvěma sloupečky a měla do ní vepsat to dobré a to špatné, co v Neapoli je, převažoval by na celé čáře sloupeček s plusy.
Galerie Umberta I. – nejvyšší zastřešená pasáž Evropy
A to jsme tady teprve chvíli. Je tu ošuntělost vedle luxusu, stejně tak jako nádherné památky a vedle nich odpadky. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že bez toho všeho by Neapol vlastně ani nebyla Neapolí.
