Tohle se stalo strašně dávno, ještě za minulého režimu. Studovala jsem italštinu a získala stipendium na univerzitě v italské Peruggi. Díky tomu jsem směla vycestovat. Od tehdejšího ministerstva zahraničních věcí jsem dokonce obdržela kapesné ve výši sto tisíc lir. Nebylo to moc, tak na jednu noc v hotelu. A jízdenku na vlak. Do Itálie.
Připomínám, že zdaleka nebyla doba internetu, takže všechno bylo víceméně na mně. Mladé holce, co vyráží „do světa“ a doma trnou strachy. Rodiče mě vybavili mapou a moje učitelka lístkem. Na něj, jako záchranný bod, mi napsala adresu své kamarádky, která v Peruggi žije. Kdyby bylo nejhůř, ať se na ni bez obav obrátím.
Vlak jsem si hledala sama a přesně si vzpomínám, že bylo 16:30, když jsem vystoupila v cíli. Zaskočilo mě pojízdné schodiště, které vedlo vzhůru do skály. K univerzitě. Vyplašeně jsem po něm vyjela a zjistila, že škola je už zavřená. Co teď? Vzpomněla jsem si na adresu poslední záchrany. Dům jsem našla dobře, naštěstí je Peruggi malé. Zaklepala jsem, otevřela paní a prý co potřebuju. Naučenou italštinou jsem vzorně vypověděla, že jsem žačka paní učitelky Hruškové, tedy její kamarádky. A jejím jménem že ji prosím o nocleh.
„Já žádnou Hruškovou neznám!“ vyštěkla a zabouchla mi před nosem.
Dala jsem se do breku a pomalu se šourala pryč.
V tom se otevřelo okno a z něj slyším její smířlivé „No tak pojď dál!“
Nechala mě přespat i mě nakrmila. Přestože si mou učitelku nevybavila.
Mockrát jsem o tom pak přemýšlela. Když jsem během života Italy poznala líp, přiklonila jsem se k názoru, že jsou natolik přátelští, až si všechny své přátele nepamatují. A charakterizuje je přísloví: sejde z očí, sejde z mysli. Kdoví, jestli si na mě má italská zachránkyně po mém odjezdu ještě vzpomněla. Já se domnívám, že jsme přítelkyně!
