Je to deset let, kdy jsem se vydala s kamarádkou na Madeiru. A zrovna tak dlouho nesnáším jízdu podle navigace… Tehdy jsme měly zajištěné ubytování na kopci – ostatně jak jinak, když Madeira je vlastně kopec. Půjčily jsme si auto a já řídila. Do strmého svahu, kam mě ženský hlas z přístroje navigoval. Hned mi to bylo divné, ale když říká… Jenže v tom jsme začaly fakt prudce stoupat, auto se stavělo na zadní a už bylo nad italské slunce jasné, že tudy cesta nevede. Bohužel nevedla ani zpátky…
„Proboha, vždyť se zabijeme!“ ječela moje spolujezdkyně, do té doby klidná a vyrovnaná ženská. Vedle takové hysterky by jeden dostal strach! Jediné, co mně vrtalo hlavou, bylo, jak se dostaneme aspoň dolů, když ne nahoru.
„Nemělas sem vůbec vjíždět!“ řvala Renáta, ale já se hájila tou zpropadenou navigací. Opravdu nás vedla tou nejkratší cestou vzhůru, bohužel však nesjízdnou. Vycouvat nešlo, při ohlédnutí za sebe jsem totiž zkoprněla a vší silou tiskla nohou brzdu. Kterou už nikdy nepovolím! Renáta pro jistotu zatáhla i ruční. A usoudila, že nejlepší bude zavolat policii. Ale mně to bylo žinantní. Radši jsem se pomaloučku, polehoučku ujistila, zda tu brzdu můžu pustit. Stočila jsem pro jistotu kola a vydala se pro pomoc. Renáta odmítala zůstat v autě, tak jsme šly spolu. Zanedlouho jsme narazily na domek, kde jsme svou situaci vylíčily domorodkyni. Její reakce nás zaskočila, utekla se před námi schovat. Asi není zvyklá někoho tady potkat.
Nato mě napadlo zavolat naší paní domácí, která už jistě čeká. Ta spráskla ruce a povolala místní hasiče. Přijeli rychle, muž a žena, a pravili, že tahle cesta je nebezpečná a v mapě nám ukázali bezpečnou. Ona pak do našeho auta nasedla a vycouvala jím až dolů. Už za chvíli jsme v penzionu popíjely ponchu, tradiční nápoj místních rybářů, kterou nám naši hostitelé namíchali do džbánku, abychom se oklepaly z adrenalinové jízdy. Ještě ten večer nám Madeira zachutnala. I Renáta uznala, že ta cesta za to stála.
