Kdysi jsem se živila jako manažerka třešňového sadu. Krásná práce na Novém Zélandu. Najímala jsem lidi a celou několikatýdenní sezónu se starala o řádný sběr třešní. Rok co rok. Rukama mi prošly stovky brigádníků z celého světa. A musela jsem být tvrdá. Neděláš rychle nebo nesbíráš kvalitní plody? Tak máš padáka a dál se nebudem bavit!
Radana na laoských hranicích :)
Několik let nato, už v jiné životní etapě, jsem se jednoho dne ocitla na thajsko-laoských hranicích. Kolo jsem opřela o sloup, protože stojánek pod tíhou mých dobrodružství odpadl, a celá upocená a olepená z cest jsem se doplazila k okénku pro vízový formulář. Potřebuju ho někde vyplnit...
Vidím příhodné místo vedle pohledného cestovatele. Nacpu se mu suverénně k pultu a začnu vypisovat. Po chvíli koutkem oka zpozoruju, že na mě zírá. Překážím mu? Nebo že bych ho i takhle smradlavá okouzlila? Zadívám se mu zkoumavě do tváře. Z jeho výrazu tuším, že mě nevidí poprvé. Vzpomíná, tápe. Odkud se můžeme znát? Než se stihnu zamyslet, voňavý krasavec povídá: „Nový Zéland, třešně.”
Práce na třešňovám sadu na Novém Zélandu
A já na to celá blažená: „Ááá!” jako že si vzpomínám.
Jenže on suše dodal: „Dalas mi padáka.”
„Ááa,” hlesla jsem v opačném tónu. Všichni se na mě podívali, zatímco on se otočil a dál se se mnou nebavil. Stejně jako já tehdy s ním. Neměla jsem páru, jak z toho elegantně vybruslit. Tak jsem si jen s formulářem pospíšila a odjela na svém neelegatním kole. Čekal mě Laos.
