Když se s Ondrou vydáváme do zahraničí, vždycky cestujeme na vlastní pěst – ať už k sousedům, nebo na druhý konec světa. Seženeme letenky, zarezervujeme hotely, zaplatíme pojištění a týdny plánujeme program pomocí Instagramu, cestovatelských blogů a tak různě. Ačkoliv to dá hodně práce a je to mnohdy dobrodružné, nebo něco nevyjde podle plánu, máme to vlastně rádi. Jet někam s cestovkou nás nikdy nenapadlo, protože jsme z okolí znali takové ty „velkozájezdy“ a věděli, že tenhle typ turistické dovolené, to není nic pro nás, protože chceme svobodu a soukromí. A pak mi přišla nabídka vyrazit „pracovně“ na Madeiru s cestovní kanceláří Radynacestu.cz…
Foodblogerka Jana Duffková na Madeiře
Byl to pro mě splněný sen, protože jsem si už dlouho tajně přála spolupráci, díky které bych se mohla vydat někam za hranice. „Pojedeš se mnou fotit na Madeiru?“ přiběhla jsem takhle nadšeně za Ondrou a ten byl taky hned pro. Sice moc na cestování s „cestovkou“ nejsme, ale proč to nezkusit.
O pár dní později jsme si četli program poznávacího zájezdu na Madeiru a ten byl opravdu nabitý zážitky. Ondra se drbal na čele a ptal se mě: „Jani, a musíme se zúčastnit všeho? Já bych si chtěl půjčit auto a projet to tam, vylézt na nějakou horu...“. „Uvidíme, všechno se dá určitě domluvit,“ řekla jsem mu, protože jsem sama byla trošku skeptická vůči tomu, že strávíme týden s průvodkyní ve skupině cizích lidí.
Zároveň ve mně ale hlodala zvědavost, protože v každém bodu programu mě zaujala spousta věcí a chtěla jsem je zažít.
Netrvalo dlouho a my stáli ve Funchalu na letišti v čele s Petrou Bujokovou, naší průvodkyní, a skupinou asi 18 dalších cestovatelů. Byl to poznávací zájezd, nebyly v plánu žádné těžké výšlapy, takže věkový průměr byl nějaký ten rok nad námi a my hned vyfasovali přezdívku „mlaďoši“.
Tady jsme trošku znervózněli a říkali jsme si, že to asi vážně nebude pro nás a že se brzy domluvíme s Petrou na tom, že nafotíme hlavní body, ale na část zájezdu se trhneme. To jsme ještě netušili, jak se to celé otočí a že při zpáteční cestě budeme zamačkávat slzu, jako když se děti vrací z tábora.
Ukázalo se, že Petra je naprostý „madeirský domorodec“. Kam jsme přišli, tam na ni místní mávali a volali: „Olá Petra!“ a už si s ní připíjeli na shledání. Přesně věděla, v kolik hodin kam máme přijít, abychom tam nepotkali žádné turisty, brala nás na místní jídla do zapadlých podniků plných Madeiřanů, o všem věděla snad víc než Google a vtipně vše vyprávěla a vysvětlovala. Měli jsme pocit, že jsme tam s kamarádkou, která na ostrově dávno žije a pozvala nás na návštěvu.
Nevím, jestli to bylo Petřiným úžasným přístupem, tím, jaká je to veselá kopa, nebo jsme se prostě sešli v dobrém složení, ale už druhý den zájezdu se úplně prolomila pomyslná bariéra mezi všemi členy zájezdu. Byli jsme jedna velká parta, která radostně vyskakovala z autobusu u každého Poncha baru, užili jsme si spoustu srandy a nakonec se i nějaký ten náročnější výšlap uskutečnil.
Koštovalo se, povídalo se, seznamovalo se. Bavilo se!
Vezla jsem si s sebou knížku, protože jsem si říkala, že po skončení programu budeme mít celé večery volné, tak abych se nenudila. Knížku jsem přečetla až v letadle cestou domů, protože když nám odpoledne skončil plánovaný program, stejně jsme se skoro v plném počtu scházeli v místní vinárně a do pozdních hodin ochutnávali portugalská vína.
Ukázalo se, že jeden pán ze zájezdu je sommelier, a tak s Petrou nakoupili vína a jeden večer nám uspořádali komentovanou degustaci. „Petro, zahraj na kytaru!“ nadšeně jsme přemlouvali naši neúnavnou průvodkyni, která na nás právě s kytarou čekala první den na letišti (a my si ještě plní předsudků říkali – snad nebude hrát v autobuse, to bychom byli jako Účastníci zájezdu). Nakonec bohužel nehrála. Ale promítla nám fotky z Azor, kam také jezdí, a to bylo snad ještě lepší.
Další člen zájezdu byl biolog, teda tak jsme mu všichni říkali, a při toulkách místní přírodou nám povídal o tom, co vidíme, že tam roste.
Byli jsme překvapení a nadšení. „Jani, to je prostě úplně boží. To jsem vůbec nečekal!“, říkal mi Ondra večer nad (další) skleničkou vína. Díky Petře jsme za týden viděli, poznali a ochutnali tolik, že sami bychom na to potřebovali podle mě tak měsíc.
Když jsme se po příletu do Prahy všichni sešli u zavazadel, loučili jsme se, jako bychom byli dlouholetí kamarádi, a myslím, že nejednomu z nás se už v tu chvíli zastesklo. Minimálně naší největší parťačce Lence, ta totiž brečela už ve Funchalu :)
Pobřeží nezapomenutelné Madeiry
Ačkoliv tenhle článek bude asi vypadat jako domluvená reklama na cestovku, opak je pravdou. Píšu ho opravdu z vlastního nadšení a ráda bych tím poděkovala CK Radynacestu.cz za to, že nám ukázali zase jiný způsob cestování, který je (pro nás) úplně stejně super jako cestování na vlastní pěst.
Ukázalo se, že není cestovka jako cestovka. Jsou totiž cestovky pro turisty, ale pak je tu i tahle, pro skutečné cestovatele.
Děkujeme za sérii skvělých zážitků, tenhle výlet nám zůstane nejen v albech a na Instagramech, ale hlavně v srdci jako krásná vzpomínka... Pro víc fotek mrkněte sem.
Janě a Ondrovi jsme zbořili představy o cestování s cestovkou
PS: Kdybyste to chtěli taky zažít, tak tady jsou všechny termíny zájezdů na Madeiru.
No a víc o Madeiře, o mně a o dobrém jídle najdete na mém blogu janaduff.cz nebo na Instagramu, kde se jmenuji @janaduff.
