Probudit se ráno v Benátkách, otevřít okno a z výšky pozorovat běžný život na vodních kanálech je opravdu něco, co je tak jiné od jakéhokoliv jiného místa na světě, že se toho nemůžu nabažit.
Pozoruji pána, který ze svého domu nastupuje do přivázané loďky a odjíždí nejspíš do práce, ranní venčení psů (kam s nimi chodí, když tu nejsou žádné parky a zeleň?), děti mířící do školy a řemeslníky, kteří se loudavě šourají na stavbu naproti našeho hotelu. Jsem ráda, že jsme ubytovaní dál od největších atrakcí a dost blízko místnímu reálnému životu. I my s Davidem už jsme sbalení na dnešní celodenní natáčení. Ještě přežehlit šaty a vymyslet, jak si je příliš pod batohem nezmačkat, abych byla v tak noblesním městě „chic“ a aby to i na záběrech vypadalo dobře.
Cestou z hotelu míjíme ještě prázdné restaurace, malé obchůdky, kde si místní muži dávají na stojáka svou ranní kávu a drobné sladkosti, rozkošná zelinářství, ve kterých se ženy překřikují jedna přes druhou, aby si domů odnesly ty nejlepší a nejčerstvější kousky zeleniny.
I my míříme na zeleninový a rybí trh kousek od Ponte di Rialto
Když si člověk přivstane, má možnost zažít, jak rybáři přiváží čerstvé ryby a všemožné dary moře, jak zelináři vyskládají krásnou čerstvou zeleninu, ovoce, hřiby a byliny do úhledných tvarů a kopečků a jak začíná ten pravý a nefalšovaný trh. Kameru tam příliš v lásce nemají, ale když si kupujeme pár rajčat, bazalku a šťavnaté broskve, jsou přeci jen o něco smířlivější.
O kousek dál za trhem si pochutnávám na kávě i já. Miluju tu silnou italskou kávu, která je lahodná i hořká zároveň. Dávám si ji na stojáka jako Italové a chvíli jen pozoruju benátský život. I toto malé zastavení mi dává pocit sounáležitosti s místní kulturou a na malou chvíli si tam nepřipadám jako cizinec.
Kam dnes vyrazíme?
Dnes nás čeká honosná kavárna z 18. století – „Caffè Florian“ na náměstí sv. Marka. Prý tam chodil i známý svůdce Casanova. To musíme vidět! Objednávám si čaj a zmrzlinový pohár. Servíruje mi ho číšník v bílých rukavičkách, dává si na čas, a celé to díky tomu vypadá jako obřad, rituál…
Je to možná ten nejdražší čaj a pohár, jaký jsem kdy měla, ale z náměstí mi k tomu hraje živá kapela a já se ve své fantazii přenáším do dob, kdy ženy nosily krinolíny a vysoké účesy s peřím ve vlasech. A ta fantazie se najednou stává realitou, protože přesně taková dáma za pár minut prochází kolem nás. Vzbuzuje všeobecné nadšení a náramně si to užívá. Nedivím se.
Kavárna Caffè Florian, založená v roce 1720
Ze všech těchto „hříšků“ je nejvyšší čas se jít „vyzpovídat“. Jen pár kroků od Caffè Florian je (za mě) nejkrásnější bazilika na světě – bazilika sv. Marka, na kterou se stojí řada táhnoucí se daleko podél pobřeží. Vcházím do ní zatím vedlejším vchodem pro věřící, kamera ale musí zůstat venku. To ticho a ta krásná energie… Vůbec se mi odtamtud nechce, ale musíme si vystát řadu na vstup dovnitř.
Naštěstí jen za hodinku a půl už vcházíme do baziliky i s kamerou. Když ji natáčíme z této druhé, turistické strany, tento typ energie tam už chybí. Přesto mi ale zůstává rozum stát nad tou nádherou. Bazilika je celá pokrytá zlatem, jak uvnitř, tak i zvnějšku, a hra světla vytváří úžasnou atmosféru.
I výhled ze střechy na Dóžecí palác a náměstí sv. Marka se zvonicí bere dech. Dnes totiž máme štěstí hned několikrát. Přáli jsme si zažít v Benátkách „acqua alta“, tedy zatopené náměstí, kdy je vrchol přílivu. Voda se vyleje z kanálů na chodníky i náměstí a nezbývá, než si nazout holinky a chodit po vyvýšených chodnících. Naše přání se nám i tentokrát splnilo. Někteří turisté jsou nadšení jako my, jiní se brodí naštvaně vodou v promáčených teniskách.
Acqua alta – benátský fenomén, kdy voda při přílivu vystoupá až na náměstí sv. Marka
Večerní procházka centrem Benátek
Dnes je pátek a turistů v Benátkách výrazně přibylo. Přes davy se prodíráme do postranních uliček a vracíme se k hotelu. Den se přehoupnul do večera a čím jsme dál od centra, všechno se začíná uklidňovat. Malé obchůdky už mají zavřeno a s přibývajícím tichem slyšíme zpoza rohu bluesové tóny.
Malé krejčovství v zapadlé uličce nám skrze skleněnou výlohu poskytuje pohled do ateliéru na ženu, která obratně pracuje se střihem i látkami, a jak ona, tak celý její ateliér vypadají jako vystřižené z dávných dob. Zve nás dál a ukazuje nám její království. Povídáme si asi hodinu. Vypráví nám o tom, jak byly Benátky krásné v období pandemie, kdy se místní život aspoň na chvíli vrátil do „normálu“. A mluví i o tom, že nepotřebuje vlastnit auto, protože by se s ním nikam nedostala. A sama také nemusí nikam cestovat, protože celý svět přijede za ní. Chápu přesně, o čem mluví.
Jediné, co zatím nedovedu pochopit, je to, jak toto nádherně bohaté a kulturní město mohlo kdysi vzniknout z bažiny.
