Byla jsem kdysi ve Francii, v nádherné Provence. Ráda a denně jsem obrážela místní hospůdky, už kvůli zdejším lidem, kteří byli nesmírně přátelští a pohostinní. Seznámila jsem se ale se dvěma krajany, kteří měli zatím opačnou zkušenost. Než později překonali tu mou…
Radana v Provence potkala hladové krajany :)
Když jsem je viděla poprvé, seděli na zídce staré pevnosti, okusovali zelená jablka a něčemu se smáli. Hned, jak jsem zjistila, že jde o našince, dala jsem se s nimi do řeči. Mladíci mi vyprávěli svou čerstvou zkušenost z nedalekého jablečného sadu. Svěřili se mi, že nejsou právě při penězích, a tak kradli jablka. Jeden utekl, druhý dostal od hlídače na budku. A teď se tady tomu smějou.
Po čase jsme se potkali znovu. Vyprávěli mi, že na něco přišli. Tady prý neplatí ono „Bez peněz do hospody nelez“, ale naopak. V hostinci mají takový milý zvyk – hostit vodou a bagetou pocestné. Musela jsem přitakat, je to tak! Jenže tihle hladovci toho začali zneužívat…
Chvíli jim to procházelo. Ale pak se jednoho dne znovu usadili k dubovému stolu a dlouho se nic nedělo. Dokonce měli pocit, že na ně štamgasti blbě koukají. Už už se chtěli zvednout, že radši půjdou, když se z kuchyně vynořil hospodský s velkým talířem, který položil před ně. Netvrdil jim, že je na něm maso, jaké svět neviděl. Ono tam bylo. A za chvíli na stole přistál ještě džbán s vínem. Ano, to štamgasti je tentokrát takhle královsky pohostili.
Kluci nemohli uvěřit – a já taky ne. Tehdy je to hrozně potěšilo a dojalo. Nevím, kde jim je konec, ale na tenhle hezký zážitek určitě vzpomínají dodnes.
