Stalo se to kdysi dávno v kupé. Už dávno nevím, kam jsem tím vlakem jela, ale dodnes vzpomínám s kým. Na jedné zastávce ke mně přisedla starší dáma. Daly jsme se do řeči a vyšlo najevo, že jde o průvodkyni z USA. Taková náhoda!
Radana pod prsatým Štěpánem :)
Když zjistila, že já s průvodcováním teprve začínám, dala mi jednu prostou radu. A to, že nejvíc se v téhle profesi vyplácí upřímnost. Nic nekamuflovat, nehrát.
„Když nevíš, řekni to. Když je problém, přiznej ho." Znělo to dobře, a tak jsem se rozhodla na ni dát. A jsem přesvědčená, že jsem si skutečně tímhle přístupem mnohdy usnadnila život.
Před každou cestou jsem se vždycky snažila mít nastudováno, co šlo, abych uspokojila i ty nejzvídavější klienty. Ale jak jsem přece něco nevěděla, neváhala jsem jít s barvou ven. Anebo mlčet, když si nejsem jistá. Lidi to vždy ocení a já mívám klidný spánek. Příkladem může být taková porucha autobusu. Spěchá se na letiště, odkud se odlétá zpátky do Čech a v pustině mezi kopci vám řidič řekne, že jste dojeli.
A co teď? Nechat si průšvih pro sebe, lidi uklidnit, že je vše v naprostém pořádku a začít tajně shánět rychlou alternativu? Nebo jim závadu přiznat a říct, že jsou tady tyhle a tyhle možnosti? Volím vždy druhou variantu. A ještě kolikrát někdo přispěje s nápadem k řešení. A nakonec jde o společný zážitek.
Ale jednou, jako bych usnula na vavřínech, povolila jsem si.
Jelo se na zájezd do Maďarska. Z okna autobusu jsem se jala cestovatelům směle ukazovat sochu svatého Štěpána, co se tyčí v dáli. Protože prostě vím, že tam někde ta socha stojí. Později jsme se, už pěšky, dostali až k ní.
„Paní průvodkyně, ten váš Štěpán má prsa!" Všiml si někdo. A bylo to tak. Štěpán měl prsa a já z ostudy kabát. Krucinál! Jednou něco kecnu bez přípravy!
Od té doby je rada z vlaku pro mě mementem.
