Gruzie je země, která pořád dokáže překvapit i zkušené cestovatele – ty, co byli všude a myslí si, že už je nic nezaskočí. Otevře jim totiž další vrstvu, a to doslova. Ukáže jim svá skalní města.
Život ve skále přitom nebyl žádná nouzovka ani pravěká improvizace. Byl to promyšlený způsob existence – jeskyně udržovaly stabilní teplotu, chránily před nepřáteli i nepřízní počasí a nabízely překvapivě slušný prostor pro každodenní život. A kdyby tam byl lepší mobilní signál, možná by nám i teď vytrhly trn z paty při řešení bytové krize.
Gruzie je na jeskyně obecně velmi bohatá – těch přírodních tu bylo objeveno přes 1 500 a jedna z nich, abchazská Verevkina, je vůbec nejhlubší jeskyní světa. Ale ty, které stojí za zvláštní výpravu, jsou jiné, vyhloubené lidskýma rukama. Vardzia, Uplisciche a David Garedža jsou tři skalní komplexy, které mají tři různé příběhy, ale jednoho společného jmenovatele: člověka, který dokázal z kamene vydobýt domov.
Vypravte se do země s našimi zkušenými průvodci. Jděte na aktuální nabídku zájezdů do Gruzie.
1. Vardzia: vzpomínka na milovanou královnu Tamar
Propracovaný systém chodeb ve sklaním klášteře Vardzia. Pozor na hlavu - vyplatí se přibalit čepici
Největší skalní město leží v regionu Samcche-Džavachetie u tureckých hranic. Z dálky působí jako obrovský včelí úl zakousnutý do skalní stěny hory Erušeti přímo nad řekou Mtkvari (Kura). Zblízka ale uvidíte ohromný kamenný labyrint plný chodeb, teras a místností, které se nad sebou vrství jako takový panelák pro mnichy. Někde tam uvnitř zůstává i příběh malé Tamary, která se ve skalách kdysi ztratila a zvolala: „Tady jsem, strýčku!“. Gruzínsky „Ak var, dzia!“ – a název byl na světě.
Komplex začal ve 12. století budovat král Jiří (Giorgi) III. jako strategické opevněné město na hranici s muslimským světem. Dokončila ho pak jeho dcera, královna Tamar – symbol gruzínského zlatého věku – která zde nechala zřídit klášter a podle legendy se tu sama několik let ukrývala před nepřáteli.
V dobách největší slávy měla Vardzia údajně přes 3000 místnostní na zhruba 13 patrech
V době největšího rozmachu tady stálo přes 3 000 místností na třinácti podlažích. Říká se, že jen samotná královna měla 366 místností, aby zmátla nepřítele. Údajně zde mohlo žít až 50 000 lidí, střízlivější odhady ale mluví o zhruba 2 000 duchovních. Součástí byly cely mnichů, jídelny, stáje, pokladnice, lékárna, knihovna i tzv. marani – sklípky se zakopanými džbány kvevri, ve kterých Gruzínci kvasí víno.
Celý komplex byl zvenčí neviditelný, schovaný za silnou vrstvou skály. Na konci 13. století ale přišlo zemětřesení, skála se odlomila – s ní asi dvě třetiny klášterního města – a tajemství bylo odhaleno. Mniši tu přesto žili dál až do 16. století, kdy klášter dobyli Peršané.
Výkladní skříní je kostel zasvěcený Panně Marii. Může působit stroze, ale uvnitř se zachovaly cenné fresky včetně portrétů Jiřího III. a královny Tamar. Dodnes se dochovalo přes 600 místností a spousta dlouhých krkolomných uliček. Žije tu miniaturní komunita mnichů, kteří se ujali role průvodců. Anglicky sice nemluví, ale dohlédnou na to, abyste v bludišti nedopadli jako princezna Tamar.
2. Uplisciche: jedno z nejstarších sídel na Kavkaze
Zděný kostel na úplném vrchu Uplisciche připomíná příchod křesťanů
Kousek od Gori – města, kde se narodil Stalin, což je už samo o sobě zajímavé sousedství – se nad řekou Mtkvari zdvihá bizarní skalní plošina. Na první pohled vypadá jako výtvor přírody, který počasí vymodelovalo do divokých tvarů. Pak si ale člověk všimne symetricky vytesaných průchodů, pravoúhlých prohlubní, schodů… a pochopí, že to, na co kouká, je město. A rovnou jedno z nejstarších na celém Kavkaze.
Uplisciche existuje někdy od 6. až 4. století před Kristem. Pohané z něj udělali důležité náboženské centrum s výhodnou polohou na obchodní stezce mezi Asií a Evropou, a tomu odpovídala i jeho struktura. Vedle chrámů a obytných jeskyní tu byly obchůdky, sklady, věhlasná lékárna i vinné lisy, přestože se v okolí réva pěstovat nedala. Hrozny sem k výrobě národního moku prostě dováželi odjinud. V útrobách skály se skrývá kdysi tajný únikový tunel, který vedl z města až ke studni u řeky – dnes vás vyprovodí z muzea domů.
Skalní město Uplisciche je jedno z nejstarších sídel na Kavkaze
Když Arabové v 7. století obsadili Tbilisi, uchýlili se sem gruzínští králové. A s nimi přišla i christianizace, která se městu do té doby úspěšně vyhýbala. Nejlépe to dokládá mohutný zděný kostel z 10. století, který se tyčí na úplném vrcholku města, přesně tam, kde předtím stával chrám zasvěcený bohyni Slunce. Nové náboženství prostě přišlo, zabralo nejlepší místo a tvářilo se, jako by to tak bylo odjakživa. V interiéru se dochovala část původních maleb, byť řada z nich nepřežila komunistický režim. Ve středověku tu žilo až 20 000 lidí ve zhruba 700 jeskyních.
Z Uplisciche se vám naskytnou výhledy na zelené údolí řeky Mtkvari
Ve 13. století město vyplenili Mongolové a Uplisciche se z toho už nikdy pořádně nevzpamatovalo. Příroda dokonala zbytek – naposledy při mohutném zemětřesení v roce 1920. Přesto tu pár rodin přežívalo ještě v 60. letech minulého století. Odstěhovali se až ve chvíli, kdy archeologové potřebovali prostor k vykopávkám. Nebo to tak alespoň říkají místní.
A co ten název „Uplisciche“? Jedna verze říká, že město nese jméno svého údajného zakladatele Uplose – postavy z gruzínské mytologie, vnuka Kartlose, praotce celého národa. Druhý výklad vychází ze slova „upali“, tedy pán nebo vládce. Odtud gruzínsky „Uplistsikhe“, v překladu Pánova pevnost. Obě verze jsou hezké a obě k místu sedí.
Čtení: Zájezdy do Gruzie – srovnání a doporučení3. David Garedža: obří klášterní komplex podél střežené hranice
Barevná polopouštní krajina v blízkosti kláštera Davida Garedži
Na jih od Tbilisi začíná krajina, kterou ze zelených gruzínských pohlednic neznáme. Postupně se mění na stepní až polopouštní, kopce jsou holé a občas hrají všemi barvami. A právě tady, uprostřed ničeho, se v 6. století usadil mnich jménem David Garejeli – jeden z třinácti asyrských otců, kteří přišli do Gruzie šířit křesťanství.
Začínal skromně, s holou jeskyní a pár učedníky. O tisíc let později po něm zůstalo okolo dvaceti klášterů s až 5 000 mnišskými celami vytesanými do skály. A k nim nechyběly pekárny, kovárny, stáje ani důmyslný systém zásobování pitnou vodou, bez kterého by se v této pustině žít nedalo.
Celé pásmo přitom prochází sporným územím na hranici s Ázerbájdžánem. Do budov na ázerbájdžánské straně – včetně bohatě zdobeného Bertubani – se z politických důvodů nedostanete. Gruzíni sousedům nabídli výměnou jiné území, ti ale oblast považují za strategicky důležité vojenské území a o vyjednávání nestojí.
Ve středověku byl klášterní komplex Davida Garedži jedním z nejvýznamnějších poutních míst v zemi a starali se o něj i samotní gruzínští králové. V interiérech se dochovaly dobové fresky, které jsou o to zajímavější, že použité pigmenty pocházejí přímo z okolních kopců: rezavě červená je hematit, žlutá limonit. Mniši sáhli po tom, co měli pod nohama, a výsledek visí na zdech dodnes.
Za návštěvu stojí hlavně Davidova lavra, první a nejstarší klášter celého komplexu. Najdete v něm mimo jiné pokoj, kde David skutečně žil. Hezky zachovalé jsou i kláštery Natlismcemeli, Udabno nebo Dodos Rka.
