Toulala jsem se kdysi Sardinií. Rozhodla jsem se projít náhorní plošinu La Giara Di Gesturi. Strmou i svažitou, plnou lesů korkového dubu, planých kaštanů a močálů. Jdete a jdete a potkáváte koně. Blízko i v dálce, projdete stádem, co si vás nevšímá, pak proti vám vylezou dva z houští, aby si vás prohlédli, zatímco opodál běží celé stádo. Chvíli slyšíte dusot kopyt a další kus cesty o nich nevíte. A pak vás znovu míjí nebo se před vašimi zraky páří. Žije tu jedno z největších a nejstarších stád divokých koní. Dnes už je oblast oplocená se vstupem za 2 eura. Celý den mezi koňmi, přirozenými, svobodnými. Je to úžasný zážitek. Jak já miluju koně!
Pár dní nato jsem se přesouvala do francouzského Alsaska. Bydlela jsem v houseboatu a projížděla okolí na kole. Jednou na večer jsem zastavila u místní restaurace, kde jsem si objednala kuřecí na grilu. V menu stálo něco jako poul… zkrátka pravděpodobně kuře. Jen mi připadalo nepřiměřeně drahé.
Přinesli mi světlý a voňavý steak, přes celý talíř, tlustý asi 8 cm. Zakrojila jsem do šťavnatého masa. Ta chuť! Nemělo to naprosto žádnou chybu. Lepší steak jsem v životě nejedla. Jen jsem měla neodbytný pocit, že to není kuře. Steak z kuřete přes celý talíř ani Francouz nevymyslí…
Nechtěla jsem to tam nějak řešit, a tak jsem to snědla. V žaludku jako v pokojíčku, maximální spokojenost – tedy až do té doby, než jsem si pro zajímavost ve své kajutě pak vygooglila, že šlo o steak z hříběte. Poullain holt není poulet… No to snad ne.
Zbytek cesty po alsaských kanálech jsem se hlasitě omlouvala všem koním, co jsem i tady vídala prohánět se v okolí, a prosila je za odpuštění. Musím však bohužel přiznat, že to bylo nejlepší maso, co jsem kdy v životě jedla.
C ‘est la vie.
