Byla jsem kdysi na Krétě. Ne jako průvodkyně, ale s přáteli. Byli jsme mladí a neklidní, a tak jsme se nebránili ani nočnímu poznávání ostrova. Tu noc byl úplněk, měsíc svítil nad mořem, a to nás přilákalo na pláž. Sklenkou tradičního Ouza nad touhle podívanou jsme mínili náš dlouhý řecký den zakončit. Jenže atmosféra nás očarovala a dopadlo to jinak.
Radana objevila bájnou Atlantidu :)
Už za chvíli jsme se koupali v průzračné vodě. A v tom si toho někdo všimnul. Pod hladinou jsou vidět pozůstatky nějakého dávného města. Průhledné a měsícem prosvětlené moře nám ukázalo své poklady. Viděli jsme pod sebou antické sloupy a omámení popíjením jsme se shodil, že jsme právě objevili bájnou Atlantidu. Plaveme nad ní! Tenhle zážitek byl tak intenzivní, že si ho celá parta připomínáme dodnes.
S magickou atmosférou jsem se měla brzy nato setkat znovu. A to na Sardinii. Mezi korkovými duby. Stojí tam kameny už z do neolitu, menhiry v řadách, vysoké a rozmístěné tak, aby energetické proudění vyváděly ven. Na člověka působí taková dobrá energie, zažívá pocit souznění se zemí, napojení na hlubší smysl. Přemáhala mě touha tam zůstat. Takové momenty mám na cestách strašně ráda.
