Víte, že…
Ve Francii nosí dárky vousatý Père Noël? I jemu je potřeba připravit před dveře nějakou tu dobrotu, aby se stavil.
Byla jednou jedna vánočně prostřená slavnostní tabule. Stůl pokrýval nevšední ubrus, hořela na něm svíčka, používalo se sváteční nádobí, doma to vonělo jehličím z vánočního stromku. Všichni se měli rádi, těšili se na vánoční dárečky a bylo to ve Francii. Po večeři nesměl chybět dezert – a ne jeden! Podle tradice se totiž ve francouzském kraji Provence musí jíst hned 13 druhů dezertů. Proč tomu tak je a myslíte, že by se vám vešly do bříška?
Do bříška by se vám nejspíš vešly. O to spíš, kdybyste celý den drželi hladovku, abyste spatřili zlaté prasátko. Nejsou to žádné velké dorty, ale drobné sladkůstky. Ovšem co si budeme povídat, takhle mlsat se dá opravdu jen při zvláštních příležitostech. Třeba právě o Vánocích.
Štědrovečerní večeře o sedmi chodech
Než dojde na sladkosti, musí se sníst večeře. Ta by měla obsahovat sedm chodů, protože číslo sedm v křesťanské tradici symbolizuje Pannu Marii Sedmibolestnou. V různých rodinách se štědrovečerní menu může lišit. Tradice je ale tradice, a tak se obvykle začíná zeleninovými pokrmy, jako je zeleninové fondue s omáčkou bagna càuda z ančoviček, zelenina zvaná kardy či artyčok kardový. Někde jedí i speciální vánoční polévku aigo boulido.
Poté následují pokrmy z ryb. Začít se může třeba rybí polévkou bourride nebo bouillabaisse, která se údajně poprvé připravovala ve městě Marseilles. Oblíbená je konzumace sušené tresky. Nechybí zeleninová příloha a třeba i hlemýždi. Mezi zeleninou je oblíbený celer nebo mangold.
Tak jako všude jinde ve Francii, po večeři si ještě všichni strávníci pochutnají na francouzských sýrech. A dospělí samozřejmě na francouzském vínu, které tu mají v oblibě. Pak se všechno uklidí a prostře se znovu – na řadu totiž přicházejí dezerty.
Sladkých dezertů musí být třináct
Calissons vonící po melounu, pomeranči a mandlích
Dezertů musí být 13 – to totiž symbolizuje Poslední večeři, kdy u stolu seděl Ježíš a dvanáct apoštolů. Přesná sestava provensálských dezertů se oblast od oblasti a možná i dům od domu liší, je ovšem třeba dodržovat jistá pravidla.
První součástí jsou čtyři dezerty, které se připravují podle rodinných nebo krajových zvyklostí. Nesmí chybět měkký nebo tvrdý nugát, který údajně zosobňuje kajícníky. Jeho základem je med, cukr a mandle. Někde se připravují orangettes – pomerančová kůra máčená v čokoládě, jinde mají rádi ovocné želé pâte de fruits nebo třeba oreillettes, což jsou tenké křupavé smažené sušenky.
V okolí Aix-en-Provence si lidé oblíbili křehké sušenky calissons, do jejichž těsta se přidává kandovaný cukrový meloun smíchaný s pomerančovou kůrou a mandlemi. Calissons se do Francie údajně dostaly z Itálie a podávaly se na svatbě Jany z Lavalu s králem Reném I. z Anjou, jehož rod měl co do činění s italskou Neapolí.
Další součást řady dezertů tvoří sladkosti představující tzv. mendiants – žebravé mnišské řády nebo také almužny. Jsou to rozinky za dominikány, sušené fíky za františkány, mandle za karmelitány a lískové (nebo vlašské) ořechy za augustiniány.
Jako další součást následují čtyři druhy ovoce. Obvykle se podávají jablka, hrušky, klementinky (nebo zimní meloun) a hroznové víno, nejlépe z vinobraní z osvědčené nebo přímo své vlastní vinice.
Pomůžeme s výběremZájezdy na jih Francie – srovnání a doporučeníNěco výjimečného nakonec
Poslední třináctý dezert musí být výjimečný. Musí se jednat o dezert, který se běžně během roku v domácnostech nepřipravuje ani se nepěstuje na zahradě nebo v blízkém okolí. Bývala to jediná součást štědrovečerní večeře, která se kupovala.
Takto výjimečný je pompe à l'huile d'olive – lehký moučník z kynutého slazeného těsta ochucený pomerančovou a citronovou kůrou a pokapaný vodou s pomerančovou esencí. Zásadně se nesmí krájet nožem, ale pouze ulamovat – přesně tak jako Ježíš rozlomil skývu chleba. K němu se pro dospělé hodí vin cuit – přírodně sladké vařené víno z Provence.
Pomalým pojídáním štědrovečerních dezertů si rodiny obvykle krátí čas čekání na půlnoční mši. Dezerty se poté ze slavnostní tabule nesklízejí. Na stole zůstávají alespoň tři dny, a to proto, aby si na nich mohli v nepřítomnosti lidí pochutnat duše mrtvých a andělů.
