Šúbak navštivte ideálně odpoledne, kdy jeho kamenné hradby a okolní kopce získávají teplé zlatavé odstíny. Pokud chcete sestoupit k podzemnímu prameni, předem si ověřte, zda je tunel přístupný, a vezměte si baterku. Hrad se výborně hodí jako zastávka při cestě po Královské cestě, ale kvůli omezenému veřejnému spojení je lepší počítat s vlastním autem nebo řidičem.
Na vrcholu osamělého kopce ve vyprahlé krajině jižního Jordánska stojí pozůstatky někdejšího křižáckého hradu. Mohutná pevnost, známá křižákům jako Montreal, je mezi Jordánci známá jako Šúbak. V době středověku Šúbak střežil důležitou obchodní a vojenskou cestu spojující Sýrii, Egypt a Arabský poloostrov. Přestože dnes zůstává ve stínu známějšího hradu Karak, je to nejstarší křižácká pevnost na území dnešního Jordánska.
Hrad Šúbak se nachází se přibližně 35 kilometrů severně od Petry, a proto představuje zajímavou zastávku při cestě po historické Královské cestě. Návštěvníky přitahují nejen pozůstatky křižáckého hradu, ale také výhledy do okolní krajiny, tajemné arabské nápisy, středověké kostely a dlouhé schodiště vedoucí k podzemnímu vodnímu zdroji.
Jak vznikl hrad Šúbak
Hrad nechal v roce 1115 vybudovat jeruzalémský král Balduin I. během své vojenské výpravy do Zajordánska. Dostal jméno Mons Regalis neboli Montreal, což znamená Královská hora. Název odkazoval nejen na jeho výraznou polohu vysoko nad krajinou kolem, ale také na osobní zásluhy krále při založení pevnosti.
Pro křižácké Jeruzalémské království měl Šúbak mimořádný strategický význam. Kdo ovládal hrad, mohl kontrolovat obchodní cesty a vybírat od procházejících karavan vysoké poplatky. I proto se Šúbal stal centrem celého křižáckého panství, jež jeho evropští pánové jednodnuše pojmenovali Oultrejordain, tedy "za Jordánem". Společně s menšími pevnostmi v okolí Petry umožňoval křižákům kontrolovat rozsáhlou oblast mezi Mrtvým a Rudým mořem.
Aby nebylo jednoduché tento hrad s atraktivní polohou jen tak dobýt, byl obehnán několika pásy hradeb a zasazen doprostřed vrcholu strmého kopce. Uvnitř se nacházely obytné prostory, sklady, cisterny, hospodářské budovy a kostely. Hrad musel být připraven nejen na přímý vojenský útok, ale také na dlouhé obléhání.
Renaud de Châtillon a Saladin
Koncem 12. století se panství Zajordánska dostalo pod vládu Reynalda ze Châtillonu. Tento schopný, ale bezohledný křižácký válečník přepadával muslimské obchodní i poutní karavany a opakovaně porušoval dohody uzavřené se Saladinem. Jeho jednání přispělo k tomu, že se po delším období míru obnovil konflikt mezi křižáky a muslimy. Reynald ze Châtillonu byl v jedné z bitev zajat a nakonec samotným Saladinem popraven.
To byl začátek konce sláby hradu Šúbak. Ten se však nevzdal okamžitě. Díky mohutnému opevnění, zásobám a vlastnímu přístupu k vodě dokázala jeho posádka vzdorovat Saladinovým vojskům přibližně osmnáct měsíců. Pevnost kapitulovala až v roce 1189, tedy dokonce později než slavnější hrad Karak.
Kostely i výrobna mýdla
Při prohlídce hradu se můžete projít mezi zbytky hradeb, věží, bran a budov pocházejících z několika historických období. Jednou z nejvýznamnějších staveb jsou pozůstatky velkého křižáckého kostela zasvěceného Panně Marii. Dodnes v ruinách rozpoznáte jeho kamenné oblouky a klenby. Další, menší kostel byl po pádu křižáku přeměněn na výrobnu mýdla. Její pozůstatky představují zajímavý doklad toho, že hrad nebyl jen vojenskou základnou, ale také místem každodenního života a hospodářské výroby.
V areálu jsou rovněž patrné zbytky křižáckého paláce, přijímacího sálu z ajjúbovského období, skladovacích prostor, cisteren a mohutných mamlúckých obranných věží. Na některých stavbách se dochovaly arabské nápisy připomínající opravy a přestavby uskutečněné za vlády pozdějších mamlúckých sultánů.
Stezka odvahy k podzemnímu prameni
Jednou z nejpozoruhodnějších částí hradu je dlouhý tunel vytesaný hluboko do skály. Přibližně 375 schodů vedlo z vnitřního prostoru pevnosti dolů k podzemnímu vodnímu zdroji. Díky tomu měli obránci přístup k vodě i během obléhání, aniž by museli vycházet za hradby.
Tunel bývá rovněž někdy popisován jako tajná úniková cesta. Jeho hlavním účelem však bylo pravděpodobně bezpečné zásobování hradu vodou. Vlastní pramen představoval při dlouhém obléhání obrovskou výhodu a zřejmě pomohl posádce vydržet tak dlouho proti Saladinovým vojskům. Když je tunel otevřen, sestup patří k nejdobrodružnějším částem návštěvy, během níž je třeba počítat s pevnými botami i výstupem po stovkách schodů, příčemž cesta není osvětlená a může klouzat.










