Francisco Franco, jedna z nejkontroverznějších postav 20. století, vládl Španělsku pevnou rukou téměř čtyřicet let. Jako generál a vůdce nacionalistických sil zvítězil ve španělské občanské válce (1936–1939) a následně nastolil autoritářský režim, který přetrval až do jeho smrti v roce 1975.
Jeho diktatura byla charakterizována silným potlačováním opozice, cenzurou, politickými represemi a kultem osobnosti, ale zároveň i hospodářskou stabilizací a modernizací země.
Ochránce tradičních hodnot
Prezentoval se jako ochránce tradičních hodnot
Franco se prezentoval jako ochránce tradičních hodnot, katolicismu a španělské jednoty, což mu vyneslo podporu konzervativních kruhů. Na mezinárodní scéně lavíroval mezi izolací a pragmatickými vztahy s demokratickými i autoritářskými státy, zejména během studené války, kdy se mu podařilo získat podporu Západu díky svému silnému antikomunismu.
Navzdory tvrdé represi jeho režim postupně uvolňoval ekonomické restrikce, což vedlo k hospodářskému růstu v 60. letech, známému jako „španělský ekonomický zázrak“. Franco zanechal hlubokou stopu v dějinách Španělska, a přestože po jeho smrti země přešla k demokracii, jeho odkaz zůstává dodnes předmětem sporů.
Zatímco někteří jej vnímají jako zachránce Španělska před komunismem a garanta stability, jiní jej považují za brutálního diktátora, jehož režim způsobil nespočet lidských tragédií. Když ráno 20. listopadu 1975 oznámil španělský premiér v televizi: „Španělé, Franco zemřel“, část národa propukla v nespoutanou radost, druhá část ovšem truchlila.
„Nebyl to žádný fašista, ale obránce katolické víry proti komunistům,“ tvrdí jeho příznivci, zatímco odpůrci poukazují na statisíce mrtvých.
Jaká byla Francova cesta k moci?
Jak mohl jakožto hluboce věřící katolík vládnout tak krutě? Francova cesta k moci byla urputně postupná a pragmatická. Je jisté, že nebyl charismatickým revolucionářem ani ideologickým fanatikem, ale opatrným stratégem, který dokázal využít každé situace ve svůj prospěch.
Jeho vojenská kariéra mu zajistila disciplínu a prestiž, zatímco občanská válka mu poskytla příležitost získat absolutní moc. Franco vnímal svou vládu jako boží poslání, které ho ospravedlňovalo z násilí. Podle něj bylo Španělsko ohroženo komunismem, liberalismem a morálním úpadkem, a proto věřil, že jakékoli prostředky jsou ospravedlnitelné k zajištění řádu, jednoty a katolické identity země.
Navíc vládl kombinací strachu, propagandy a kultu osobnosti. Děsivé represe a tajná policie udržovaly obyvatelstvo v poslušnosti, zatímco církev a loajální elity pomáhaly legitimizovat jeho režim.
Franco nebyl impulzivní tyran – byl chladně kalkulující autokrat, který udržel svou moc díky opatrnosti, brutalitě a trpělivé manipulaci s lidmi i institucemi. Byl to diktátor s absolutní mocí, který spojoval vojenské, politické a náboženské prvky své vlády do jediné, centralizované autority.
Čtení: Zájezdy do Španělska – srovnání a doporučeníJaký byl život diktátora?
Francova rodina měla dlouho námořní a vojenskou historii
Budoucí Caudillo de España por la gracia de Dios (Vůdce Španělska z Boží milosti), Jefe del Estado (Hlava státu) a Generalísimo de los Ejércitos de España (Nejvyšší generál španělských ozbrojených sil) se narodil jako FRANCISCO FRANCO BAHAMONDE 4. prosince 1892 v přístavním městě Ferrol v Galicii na severozápadě Španělska.
Pocházel z rodiny s dlouhou námořní a vojenskou tradicí, jeho otec byl důstojníkem španělského námořnictva, matka byla hluboce věřící katolička a přísná žena, která měla na mladého Franca silný vliv.
Byl druhým ze čtyř dětí, samotářský, uzavřený a vážný. Také prý tvrdohlavý a neústupný. Navzdory rodinné tradici se Franco nevydal na dráhu námořníka, protože po španělsko-americké válce (1898) a ztrátě kolonií (Kuba, Filipíny, Portoriko) se námořnictvo ocitlo v úpadku a přijímalo jen málo nových důstojníků.
Nastartovaná vojenská kariéra
Místo toho se rozhodl pro vojenskou kariéru v pozemní armádě. Ve věku 14 let vstoupil na prestižní Akademii pěchoty v Toledu, kterou absolvoval v roce 1910 jako jeden z nejmladších kadetů.
Po ukončení akademie byl Franco přidělen ke španělské armádě ve španělském protektorátu Španělské Maroko, kde vypuklo velké povstání. Boje v Maroku byly brutální a nebezpečné, ale poskytovaly mladým důstojníkům možnost rychlého povýšení. Franco se zde osvědčil svou odvahou, tvrdostí a disciplinovaným přístupem.
V roce 1916 byl těžce raněn do břicha a strávil několik měsíců v nemocnici v Ceutě. Přežil a v únoru 1917 ho král Alfons XIII. povýšil díky statečnosti na majora, nejmladšího ve španělské armádě. A tehdy začala Francova strmá vojenská kariéra. Už jako major byl převelen do Ovieda v Asturii a tam se seznámil se svou budoucí ženou Carmen Polo y Martínez-Valdés.
V roce 1920 se vrátil do Afriky a stal jedním z velitelů elitní španělské jednotky Tercio de Extranjeros (Cizinecká legie), která si získala pověst brutální, ale efektivní síly s nesmírnou disciplínou a bezohledností vůči nepříteli. Dne 10. října provedlo 200 jeho legionářů krvavou lázeň v Ceutě a legie rozsévala strach a násilí v mimořádně brutálních akcích.
Docházelo k útokům na civilní obyvatelstvo, četní zajatci byli sťati a jejich uťaté hlavy vystaveny jako trofeje.
Svatba a založení rodiny
Stal se nejmladším plukovníkem v historii španělské armády
13. října 1923 se major Franco vrátil do Španělska a 22. října 1923 se oženil (1926 narození jediné dcery Maria del Carmen). V témže roce byl Franco povýšen na podplukovníka a o dva roky později, ve věku pouhých 33 let, se stal nejmladším plukovníkem v historii španělské armády.
Nejmladší generál v Evropě
V roce 1934 byl pověřen potlačením dělnického povstání v Asturii
V roce 1926, po definitivním potlačení povstání v Maroku s pomocí francouzských jednotek, byl Franco povýšen na brigádního generála, čímž se stal nejmladším generálem v Evropě. Tento rychlý kariérní postup mu vynesl respekt a Franco se začal profilovat jako zastánce autoritativního stylu řízení armády, založeného na přísné disciplíně a absolutní loajalitě.
V roce 1931 byla ve Španělsku svržena monarchie a vyhlášena Druhá španělská republika. Franco, ačkoli byl loajální králi Alfonsovi XIII., se politicky neangažoval a zpočátku respektoval novou vládu. Brzy však začal být republikánským reformám podezřívavý, zejména snahám o omezení vlivu katolické církve a armády.
V roce 1934 byl pověřen potlačením dělnického povstání v Asturii, které vypuklo v reakci na účast pravicových stran ve vládě. Generál Franco nařídil nasazení Cizinecké legie a marockých jednotek, které s maximální brutalitou povstání potlačily. Tento zásah mu zajistil podporu pravicových sil, ale zároveň ho učinil nenáviděnou postavou pro levici.
V roce 1935 byl Franco jmenován náčelníkem generálního štábu, což z něj učinilo jednu z nejvlivnějších postav španělské armády. Snažil se obnovit vojenskou disciplínu a omezit vliv republikánských reforem v armádě.
V roce 1936 však zvítězila ve volbách levicová Lidová fronta a Franco byl přeřazen na méně významný post vojenského guvernéra Kanárských ostrovů, což mělo omezit jeho vliv. Po vítězství Lidové fronty ve volbách v únoru 1936 se Španělsko ocitlo v chaosu. Docházelo k častým politickým násilnostem, stávkám a atentátům.
Vražda pravicového politika dala vše do pohybu
Klíčové bylo zajistit jejich přesun na španělskou pevninu
Republikánská vláda se snažila oslabit vliv armády a odsunula několik konzervativních generálů do vzdálených oblastí – mezi nimi i Franca. Klíčovým momentem byla vražda pravicového politika Sotela levicovými milicionáři v červenci 1936.
Tento čin přesvědčil mnoho vysokých důstojníků, že republikánská vláda není schopna udržet pořádek, a urychlil přípravy na vojenský převrat. Franco přeletěl z Kanárských ostrovů do Maroka, kde převzal velení nad elitními jednotkami Cizinecké legie a marockými vojsky.
Protože hlavní nacionalistické síly byly odříznuty v severní Africe, bylo klíčové zajistit jejich přesun na španělskou pevninu. Německo a Itálie poskytly nacionalistům letadla, což umožnilo Francovým jednotkám překročit Gibraltar a zahájit postup směrem k Madridu. Tento první velký letecký most v dějinách byl zásadní pro úspěch povstání.
Začátek španělské občanské války
Španělsko se rozdělilo na dvě části
To znamenalo začátek španělské občanské války (1936–1939), konfliktu, který roztrhal zemi na dvě části a který nakonec přivedl Franca k absolutní moci. Vojenské povstání proti Druhé španělské republice, které vypuklo 17. července 1936, nebylo okamžitým úspěchem.
Generálové plánovali rychlý převrat, ale republikánská vláda, dělnické milice a loajální části armády kladly silný odpor. Výsledkem bylo rozdělení Španělska na dvě části: Republikánskou zónu (ovládanou levicovými silami, anarchisty a komunisty, s podporou Sovětského svazu a mezinárodních brigád) a Nacionalistickou zónu (kontrolovanou povstaleckými generály, konzervativními politickými silami a katolickou církví, s podporou fašistické Itálie a nacistického Německa).
Zatímco v prvních měsících války byla nacionalistická armáda řízena několika generály, brzy se ukázalo, že Franco má nejlepší předpoklady k tomu, aby se stal jejich hlavním vůdcem. 1. října 1936 se stal Francisco Franco hlavou španělského státu, což mu dalo nejen vojenskou, ale i politickou moc.
Nechal přidat titul Caudillo de España, tzn. byl nejen generálem, ale i politickým vůdcem Španělska. Franco původně plánoval rychlý pochod na Madrid, ale republikánská obrana byla silnější, než očekával. Bitva o Madrid, která začala v listopadu 1936, skončila neúspěchem nacionalistů – město se ubránilo díky příchodu Mezinárodních brigád a sovětské vojenské pomoci.
Po neúspěchu přišla změna strategie
Po neúspěchu u Madridu se Franco rozhodl změnit strategii: místo přímého útoku na hlavní město zahájil dlouhou a vyčerpávající ofenzívu, během níž postupně oslaboval republikánskou obranu na různých frontách. Postupně dobyl Baskicko a severní Španělsko, kde se nacházely důležité průmyslové oblasti.
Klíčový moment přišel v dubnu 1937, kdy německá Legie Condor provedla bombardování baskického města Guernica. Tento čin, zachycený v Picassově slavném obraze, se stal symbolem válečných zvěrstev, ale z vojenského hlediska umožnil nacionalistům postup do severního Španělska. V roce ovládli nacionalisté Aragonii a Katalánsko, kde se nacházela poslední silná republikánská bašta.
V lednu 1939 padla Barcelona, což znamenalo de facto konec republikánského odporu. V té době již tisíce republikánských vojáků a civilistů prchaly přes hranice do Francie. V březnu 1939 byla republika v rozkladu. Madrid byl vnitřně rozdělen mezi různé frakce, docházelo k ozbrojeným střetům mezi komunisty a dalšími republikánskými skupinami. 28. března nacionalisté vstoupili do Madridu bez většího odporu.
1. dubna 1939 Franco oficiálně oznámil konec války. Nacionalisté zvítězili a Franco se stal neomezeným vládcem Španělska. Během občanské války Franco postupně centralizoval moc a odstranil všechny potenciální konkurenty. Zakázal všechny politické strany a sloučil pravicové síly do strany Falange Española Tradicionalista, která se stala základem jeho autoritářského režimu. Byla jedinou stranou Frankova režimu a pro právní účely jedinou stranou povolenou ve Španělsku po španělské občanské válce.
Tvrdý autoritařský stát
Katolická církev se stala nástrojem propagandy
Po vítězství ve válce zůstal Caudillo Franco u moci a přeměnil Španělsko v autoritářský stát, který zůstal pod jeho kontrolou až do jeho smrti v roce 1975. Přechod k diktatuře nebyl okamžitý – probíhal postupně skrze represivní politiku. Jedním z prvních kroků bylo potrestání republikánů a jejich příznivců.
Odhaduje se, že mezi 1939–1945 bylo popraveno 50.000–100.000 lidí, zejména levicových aktivistů, politiků, intelektuálů. Další tisíce zemřely v žalářích, byly zřízeny desítky koncentračních táborů, kde byli vězněni republikáni, anarchisté a komunisté. Franco se snažil vytvořit obraz Španělska jako národa zachráněného před "rudou hrozbou".
Veškeré noviny, rádio a literatura byly pod přísnou cenzurou a kontrolou režimu. Katolická církev se stala nástrojem propagandy, hrála klíčovou roli v režimní indoktrinaci a náboženství se stalo povinnou součástí školní výuky. Franco vytvořil svůj kult osobnosti, byl prezentován jako spasitel Španělska, který zachránil zemi před "bolševickým chaosem".
Sympatie s Hitlerem a Mussolinim
Franco při setkání s Himmlerem
Na rozdíl od jiných evropských diktátorů, jako byli Hitler nebo Mussolini, Franco nezakládal nový stát na revoluční ideologii, ale spíše na konzervativním a nacionalistickém autoritářství, které zdůrazňovalo tradici, katolicismus a vojenskou disciplínu. V letech 1940–1945 se Franco snažil udržet neutralitu, i když sympatie měl k Ose (Německu a Itálii).
23. října 1940 se Franco sešel s Hitlerem, ale odmítl aktivní vstup Španělska do války. Země se vojensky neangažovala, ale poskytovala Němcům suroviny (např. wolfram). V letech 1941-1945 bylo Španělsko v katastrofálním stavu: ekonomika byla zdevastovaná, velká část průmyslu byla zničená. Bylo to období největší chudoby, nedostatek potravin vedl k černému trhu, hladu, nemocem a vysoké dětské úmrtnosti.
Odsouzení OSN a přerušení mezinárodních vztahů
Od roku 1947 se začalo Španělsko zásadně měnit
Po druhé světové válce se Španělsko ocitlo v mezinárodní izolaci. V roce 1946 přijala OSN rezoluci odsuzující frankistický režim jako fašistický a doporučila vyloučení Španělska z mezinárodních organizací. Mnoho zemí přerušilo diplomatické vztahy se Španělskem. Caudillo Franco pochopil, že pokud chce přežít, musí změnit svou ideologii.
Začal prezentovat svůj režim jako tradiční katolickou autokracii, která brání Evropu před komunismem a v roce 1947 vyhlásil zákon o nástupnictví. Franco deklaroval Španělsko jako království, ale bez krále – ponechal si titul "Regent království" s tím, že jmenování budoucího krále zůstane v jeho rukou. Podařilo se mu získat postupnou mezinárodní rehabilitaci Španělska.
Od roku 1947 se začalo Španělsko zásadně měnit. Z izolované a ekonomicky vyčerpané země se postupně stalo mezinárodně uznávaným státem s rostoucí ekonomikou. Přesto zůstávalo pod tvrdou diktaturou Francisca Franca, stále utlačovala opozici, vše veřejné bylo přísně kontrolováno, politické diskuze byly zakázány.
Ačkoliv bylo Španělsko po válce mezinárodně izolováno, situace se změnila s příchodem studené války. Franco se začal prezentovat jako pevná hráz proti komunismu a USA a Západ začaly pohlížet na jeho režim jako na menší zlo oproti komunismu. V roce 1950 OSN zrušila doporučení k diplomatické izolaci Španělska.
Dohoda mezi Španěly a Američany
V 60. letech rostlo španělské hospodářství tempem 6–7 % ročně
O tři roky později podepsalo Španělsko dohodu s USA, která umožnila výstavbu amerických vojenských základen výměnou za hospodářskou a vojenskou pomoc a roku 1955 bylo Španělsko přijato do OSN. V roce 1959 byla představena tzv. Stabilizační opatření, která znamenala zásadní obrat: devalvace pesety, přijetí liberalizace obchodu, přilákání zahraničního kapitálu a investic, podpora turismu jako klíčového zdroje příjmů.
A světe i Franco, divte se, došlo k zázraku! Ke Španělskému ekonomickému zázraku v letech 1960–1973. Výsledkem bylo prudké zrychlení ekonomického růstu. V 60. letech rostlo španělské hospodářství tempem 6–7 % ročně, což bylo jedno z nejvyšších v Evropě. Diktátor Franco byl stále při síle, i když v roce 1969 oficiálně jmenoval prince Juana Carlose de Borbón jako svého nástupce a budoucího krále Španělska.
Navzdory ekonomickému růstu zůstávalo Španělsko tvrdou diktaturou, což vedlo ke stále sílící opozici. Množily se stávky za lepší mzdy a odborová práva, mladá generace odmítala frankistickou cenzuru a autoritářství, v Baskicku se zformovala ETA, která zahájila teroristické útoky proti vládním cílům. Franco reagoval tvrdou represí – zatýkání, mučení, popravy a cenzura pokračovaly až do jeho smrti.
Zhoršení zdravotního stavu
V roce 1974 se Francův zdravotní stav začal zhoršovat, m. j. trpěl Parkinsonovou nemocí. 20. listopadu 1975 Franco zemřel na selhání srdce ve věku 82 let. Diktátor ve své závěti požádal Španěly, aby vnuka španělského krále Alfonse XIII. na trůnu přijali. Juan Carlos byl dva dny po pohřbu, 22. listopadu 1975 korunován králem Španělska coby Juan Carlos I. a stal se také armádním velitelem španělských ozbrojených sil.
Místo zachování diktatury zahájil proces demokratizace. V roce 1977 proběhly první svobodné volby a v 1978 byla přijata nová demokratická ústava. Tím skončila nejdéle trvající diktatura v moderní evropské historii, která trvala téměř 40 let. Španělsko se proměnilo z chudé a izolované země v ekonomickou velmoc.
Dodnes zůstává Francova diktatura předmětem debat – pro některé byl stabilizátorem a ochráncem tradičních hodnot, pro jiné brutálním diktátorem, který zpomalil politický a společenský rozvoj země. Co by bylo, kdyby Franco nevybral Juana Carlose jako svého nástupce? Možná by Španělsko čelilo dalším letům diktatury, nebo dokonce vojenskému převratu. Jedno je jisté – bez jeho smrti by Španělsko nepoznalo demokracii tak, jak ji známe dnes.
