Na sever Velké Británie se každým rokem vydává stále více cestovatelů. Není divu – kromě toho, že je Skotsko domovem legendární Lochnesské příšery, kvalitní whisky a dudáků v kiltech, nabízí také nádhernou a rozmanitou přírodní podívanou.
Ať už se vydáte prozkoumat jeho pevninskou část, nebo zvolíte některý z téměř 800 přilehlých ostrovů a ostrůvků, tato čistá severská krajina vás jistojistě ohromí. Nejinak je tomu i na nejzápadnějším skotském souostroví St. Kilda, které je navíc pro svou výjimečnost zařazeno na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Opuštěný drsný ráj
St. Kilda je souhrnný název pro čtveřici ostrovů – Hirta (největší a v minulosti trvale osídlený), Dùn, Soay a Boreray. Souostroví leží v Atlantském oceánu, zhruba 65 kilometrů západně od Vnějších Hebrid, a je tak jedním z nejodlehlejších a nejizolovanějších míst Skotska. Že je St. Kilda opravdu unikátní, dokazuje i fakt, že patří mezi hrstku vyvolených míst na celém světě, která se na seznam UNESCO zapsala nejen pro své přírodní, ale také kulturní dědictví.
Navzdory drsným klimatickým podmínkám a špatné dopravní dostupnosti byly ostrovy po celé dva tisíce let obývány lidmi, počet obyvatel ale zřejmě nikdy nepřesáhl dvě stě. Místní byli od okolního světa po staletí izolováni, čemuž odpovídal také způsob jejich života, který se vyvíjel jen velmi pomalu.
Živili se především lovem ptáků a ryb a chovem ovcí. Na přelomu 19. a 20. století však značná část ostrovanů svou domovinu postupně opustila a život v už tak těžkých podmínkách se pro hrstku zbývajících značně zkomplikoval. Nejenže nebyl udržitelný po stránce hospodářské, ale rozvoj turismu a s tím spojené šíření nemocí nakonec vedlo k úplnému vybydlení celé oblasti.
Poslední necelé čtyři desítky obyvatel St. Kildy byly z ostrova na vlastní žádost evakuovány v roce 1930. Lidská stopa na souostroví je dodnes patrná, například někdejší hlavní sídlo Am Baile (česky Vesnice) na ostrově Hirta nabízí krásnou podívanou na zříceniny typických skotských kamenných domků, celý ostrov je pak pokryt více než 1200 pozůstatky kamenných skladovacích chýší typických pro architekturu St. Kildy.
Panenská příroda
St. Kilda možná není zrovna ideálním místem pro život člověka, přírodě se zde ale náramně daří. Souostroví je domovem rozsáhlé kolonie vodního ptactva, které na ostrovech nemá žádné přirozené nepřátele. St. Kilda tak patří k jedné z nejvýznamnějších stanic chovu mořských ptáků v Severním Atlantiku, jsou zde k vidění například roztomilí papuchalkové, terejové, buřňáci či vzácný střízlík. Nejtypičtějším zástupcem savců je nepříliš bystré plemeno soayské ovce ze stejnojmenného ostrova, jejíž kořeny sahají hluboko do doby bronzové.
Co se týče flóry, hojně je zde zastoupena například prvosenka, kosatec či pryskyřník. Za zmínku stojí také nejvyšší vrchol celého souostroví, Conachair na ostrově Hirta, jehož impozantní skalní útesy dosahují výšky okolo 430 metrů nad mořem a jsou tak nejvyššími ve Velké Británii.
Čtení: Zájezdy do Skotska – srovnání a doporučeníJak se zde dostat
Za příznivého počasí zde jezdí lodě
Doprava na St. Kildu je poměrně složitá, ale ne nemožná. V závislosti na počasí tímto směrem vyplouvají lodě z přístavů na ostrovech Harris či North Uist. Vzhledem ke složitější dostupnosti tak St. Kilda i přes svou světovou výjimečnost ročně přivítá jen okolo dvou tisíc návštěvníků.
Pokud tedy budete mezi těmi šťastnými a najdete si sem cestu, může vás hřát pocit, že jste navštívili překrásný, moderní, civilizací téměř nedotčený kout Skotska.
