Víte, že…
V roce 1810 tzv. "uzavřených domů" v Paříži existovalo už 180 a na živobytí si v nich vydělávalo na dvacet tisíc dívek?
Paříž je nejen elegantní dámou s historickými budovami a uměleckými klenoty, ale také nemilosrdnou svůdkyní a velmi zkušenou milovnicí. Vždyť také za svou existenci už stihla okouzlit pěknou řádku lidí – od zvrhlých aristokratů, přes rozevláté umělce a rádoby počestné státníky až po dnešní japonské turisty vesele si fotící kabarety a sex-shopy na Pigalle. Pojďme společně odhalit její hříšné stránky.
Od erotické literatury k revoluci
Paříž se začala vrývat do podvědomí jako kolébka hříchu a neřestí v 18. století. A Pařížané na to šli docela nevinně – přes knihy. Už ve středověku začala ve Francii vznikat lechtivá literatura, jejíž příběhy s názvy jako „Dívka, která nesnese hovor o šoustání“ nebo „Rytíř, který naučil kundy mluvit“ se vtiskly hluboko do místního folklóru.
Druhou ze zmíněných básní si vzal jako inspiraci pro tvorbu jedné ze svých povídek osvícený encyklopedista Denis Diderot. Píše v ní o králi s kouzelným prstenem, který má moc rozpovídat pohlavní orgány dvorních dam. Z toho je patrné, že vzrůstající obliba erotické literatury měla často politický podtext.
Rozmařilost králů, nad jejichž dvory se vznášel opar neřesti, nakonec vyústila ve Francouzskou revoluci. V té době také vyšlo 120 dní Sodomy Markýze de Sade a začala vznikat nová knihkupectví, kde byly k sehnání nejen pamflety proti králi, ale také erotické texty.
Jak se ze sídla aristokratů stane bordel
V jednom z knihkupectví s odvážnou literaturou v podloubí Palais Royal, které mělo otevřeno dlouho do noci, se po setmění scházely lehké dívky, aby tu hledaly své zákazníky, které pak obšťastňovaly v potemnělých pařížských uličkách.
V zahradách Palais Royal mimochodem přišel o panictví s prostitutkou také sám velký Bonaparte. Za revoluce pak knihkupectví přestalo fungovat a z Palais Royal, ve kterém dříve bydlívali vévodové orleánští, se stal jeden z prvních veřejných domů.
Palais Royal
O to se zasloužil především zadlužený vévoda Filip, který v nejstarším řemesle viděl snadný výdělek. Kolem zahrady dal vybudovat obchůdky a kavárny a prostituci v místě zlegalizoval. Po Paříži pak kolovaly pikantní historky o tom, že se v zahradách přes den procházejí na dva tisíce dívek, které každou noc organizují skupinové orgie.
Velmi oblíbenou zábavou návštěvníků neřestných podniků byly slečny převlečené za slavné ženy tehdejších časů, většinou za herečky nebo operní pěvkyně. Za jakobínské diktatury tu pak dívky nosily čepce v barvách francouzské trikolóry a poslancům Národního shromáždění nabízely slevu.
Čtení: Zájezdy do Paříže – srovnání a doporučeníTakový obyčejný pařížský nevěstinec
Nevěstince začaly v hojné míře vznikat od počátku století devatenáctého – nejprve ve městech, poté na venkově. Říkalo se jim „maisons closes“, tedy uzavřené domy. Vedení každého podniku měla vždy pod palcem bordelmamá, kterou vykonavatelky nejstaršího řemesla musely oslovovat Madame. Podle zákona musela být vdaná a nesměla mít zápis v trestním rejstříku.
Madame měla pro obzvláště významné klienty v záloze eso podniku, svoji oblíbenkyni, které se říkávalo „fille d´amour“, tedy dívka lásky. Často to dokonce bývala její vlastní dcera! Pokud ale takovou dívku v nabídce neměla, seřadily se všechny lehké slečny do řady před významným klientem, jako ve výkladní skříni.
Vybral si každý – k dispozici byly dětsky vypadající lolitky, oplácané černošky, blondýnky, brunetky i zrzky a také dívky specializované na lecjaké úchylky.
Muzeum erotiky - pohled do pokojů pařížských nevěstinců
Prostitutkám propadl i Picasso a Dumas
V devatenáctém století se s nevěstinci roztrhl pytel a pařížské ulice byly prostitutkami přímo vydlážděny. Vedle toho se velké oblibě těšily také kabarety a tančírny. Prostitutky byly oblíbenými modelkami umělců na Montmartru, jako třeba Pabla Picassa nebo Henriho Toulouse-Lautreca a chudé holky z tančíren zase oslňovaly takové velikány francouzské literatury, jakými byli Victor Hugo nebo Alexander Dumas.
Autor Tří mušketýrů nebo Hraběte Monte-Christo se s herečkou-kurtizánou dokonce oženil a pro druhého jmenovaného se stala dáma obdobného řemesla celoživotní milenkou.
Těžké časy kontroly
Vyšší moc se snažila prostituci všemožně vymýtit, ovšem u klientů z řad politiků a boháčů, kterých nebylo rozhodně málo, tvrdě narazila. V roce 1804 proto přistoupili k opaku – k uzákonění prostituce. Z dříve trestné činnosti se rázem stala legální obživa. Zákon tvrdil, že veškeré akty sexuálního života, prostituci nevyjímaje, jsou právem každého občana.
Prostituci tak dostaly pod svou pravomoc jednotlivé radnice a bylo pouze na starostech, jaká nařízení ve svém revíru vydají. Roku 1815 se přece jen na jistém omezení shodli. Každá prostitutka se musela podrobit povinné zdravotní prohlídce.
Jednak proto, aby mohly být vytvořeny seznamy dívek a jednak proto, aby je úřady mohly poslat za mříže, kdyby onemocněly. Od roku 1849 zákon ještě přitvrdil a každá dívka se musela nechat zapsat do policejního registru.
V Muzeu erotiky - dílo s názvem Nečekaná návštěva
Vzácná návštěva nevěstince – anglický král
Nejproslulejší pařížské bordely nenabízely jen sexuální akt, ale také různé podívané a představení, na které se sjížděly lačné oči z celého světa. Mezi ty nejznámější uzavřené domy patřil podnik v ulici Chabanais, který poprvé otevřel své brány v roce 1820.
Obvyklými hosty byli poslanci a nezřídka sem byly zvány i státní návštěvy. K jejich pobavení sloužilo na třicet pokojů zařízených ve stylu bláznivého luxusu. Tím nejvyhledávanějším byl pokoj královský s vyřezávanou pozlacenou postelí.
Na chvíli jste se mohli zabydlet také v pokoji maurském či japonském, v pokoji ve stylu Ludvíka XV. nebo třeba v hinduistickém či pompejském salónku. V koupelně posledního ze zmíněných stála obrovská měděná vana, velká jako loď, ozdobená sochou ženy v podobě labutě.
Během doby Belle-Époque ji údajně nechali naplnit tím nejdražším šampaňským, aby se v ní mohla vykoupat vzácná návštěva – pozdější anglický král Eduard VII. V roce 1880 byla jen cena zařízení tohoto umělého ráje odhadnuta na 1 700 000 francouzských franků (přes 72 mil. Kč).
V Muzeu erotiky - interaktivní model nevěstince. Stačí stisknout tlačítko.
Bláznivý pokoj = polovina úspěchu
Dalším z vyhlášených pařížských podniků byl Le One Two Two, který byl stejně luxusní jako nevěstinec v Chabanais, ale jeho specialitou byly tzv. pokoje představivosti. Jedním z nich byl například pokoj s eskymáckým iglú (dobře vytápěným), africká slaměná chýše, pokoj stylizovaný jako stodola nebo pokoj pirátský, do nějž se chodilo palubním průlezem.
Na místních představeních jste mohli potkat šansoniérku Edith Piaf, herečku a zpěvačku Marlene Dietrich a jejího tehdejšího partnera Jeana Gabina nebo třeba indického maharadžu.
Muzeum erotiky láká dnešní turisty
Atmosférou hříchu byly odnepaměti protkány čtvrtě Pigalle a Montmartre, kde hlavní činnost představovalo díky levné dani za víno vždy pití a zábava. Pigalle byla ostatně spojena se sexem už od vlády Františka I. v 16. století, který údajně navštěvoval ženský klášter v Abesses, jehož jeptišky nebyly tak cudné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Později hrála prim také čtvrť Montparnasse, ve které se za dob prohibice začali usazovat především Američané.
Čtení na podobné témaSedmero pařížské romantiky: tipy, co podniknout ve městě lásky, když ji/jeho miluješPřečíst
Pigalle dnes - jeden z mnoha typických obchůdků
Dnes na Pigalle, kterou američtí vojáci za Druhé světové války nazývali příznačně „Pig Alley“ (tedy „Alej prasat“), najdete krom proslulého kabaretu Moulin Rouge také bezpočet sex-shopů, striptýzových barů a pornokin. No a kde jinde by mohlo být Muzeum erotiky než právě tady.
V sedmi patrech si můžete prohlédnout soukromou sbírku nejrůznějších předmětů erotického umění ze všech koutů světa, a pokud vládnete francouzštinou či angličtinou, máte také možnost dozvědět se cenné informace z prostředí pařížských uzavřených domů.
Muzeum erotiky na Pigalle
Muzeum erotiky na Pigalle
Neslavný závěr slavné pařížské éry
Budete-li chtít některý z vykřičených domů, který se zapsal do historie hříšného města, navštívit, musíme vás zklamat. Proslulé pařížské nevěstince čekal neslavný konec. Po Druhé světové válce začaly být považovány za jednu z příčin úpadku země a nepřidalo jim ani to, že v nich za okupace bezstarostně dováděli Němci.
Nevěstince byly zákonem z roku 1946 nenávratně zrušeny. Na 180 budov, které nabízely rozkoš za poplatek, bylo nemilosrdně uzavřeno a dívky si musely najít počestnější zaměstnání. Nenechte se ale mýlit, že by se snad Paříž přes noc stala místem andělským. I dnes je totiž podle průzkumů městem zaslíbeným pro mimomanželská dobrodružství a svou pověst hříšnice tak ani na chvíli neztratila.
Napoleonovo první vítězné tažení
Podle svého vlastního doznání přišel Napoleon Bonaparte o panictví v osmnácti letech, ještě jako podporučík francouzského dělostřelectva. Stalo se tak jedné deštivé noci, v podvečer francouzské revoluce 22. listopadu 1787. Napoleon, který bude později sbírat jednu ženskou kořist za druhou, je ještě hubeným neduživým mladíkem toužícím po první milostné zkušenosti. Jeho tehdejší plat mu nicméně nedovoluje, aby se vydal do některého z luxusních nevěstinců – míří proto do arkád Palais Royal.
Tam chvíli vyčkává, až spatří slečinku, spíše obyčejnou, pro kterou se rozhodne. Oslovuje ji, ptá se, proč dělá takové povolání a navrhuje jí, aby s ním přišla o panenství. Dívka pozdějšímu velikánovi francouzských dějin opáčí, že se tak už bohužel stalo s jedním oficírem.
Napoleon je ale rozhodnut a odchází s dívkou do skromného hotelu Cherbourg na dnešní ulici Rue de Vauvilliers. Tím ovšem Napoleonovo vyprávění o prvním vítězství končí, a my se už nikdy nedozvíme, zda oslavil takové úspěchy jako později na bojištích nebo zda tato noc byla spíše předzvěstí bitvy u Waterloo…
