Víte, že...
Zeď nářků je možné si vyfotit? Dbejte, ale na zákaz focení o šabatu, tj. od západu slunce v pátek, do západu slunce v sobotu podvečer.
O Zdí nářků se všeobecně ví, že je posvátným místem Židovských věřících, kteří se k ní již po tisíciletí chodí modlit. Jak ale tato Zeď vznikla, co pro Židy symbolizuje a jaký je příběh psaníček, které se do ní vkládají?
Zašlá sláva Jeruzalémského chrámu
Během vlády krále Šalamouna, v 10. století před naším letopočtem, postavili Židé na hoře Moriah chrám, ve kterém uctívali Boha a přinášeli mu oběti. Byl to ústřední bod a nejposvátnější místo pro Židy v tehdejším světě.
Nacházela se v něm takzvaná Archa úmluvy, ve které bylo na kamenných deskách vyryto 10 Božích přikázání, hůl patriarchy Árona a kousek manny, která podle Bible živila Židy po čtyřicet let putování po poušti. Chrám pak ale zanikl při nájezdech babylonského krále Nabukodonozora, který odvedl větší část Židů z Jeruzaléma a jeho okolí do babylonského zajetí. To bylo v 6. století.
Židé se za necelých 100 let do Jeruzaléma opět vrací a obnovují původní chrám. Tento chrám, který se často pro odlišení nazývá Druhým chrámem, zůstal stát do Židovského povstání proti Římanům v roce 70 našeho letopočtu. Herodes Veliký, který se proslavil svou krutostí, byl králem, který v touze zalíbit se svému lidu, investoval 500 let po jeho postavení do celkové rekonstrukce chrámu.
Při rekonstrukci také rozšířil plochu chrámového nádvoří a postavil kolem něj působivé opevnění. Když poté Římané chrám zničili, zůstala stát pouze spodní část západního opevnění chrámu – to je právě ta zeď, kterou známe jako Zeď nářků (nebo jak jí říkají Židé a Arabové – Západní zeď). Jelikož je jediným, co ze slavného chrámu Židům zůstalo, po tisíciletí sem přichází na každodenní modlitby.
Kdy navštívit Zeď nářků
Zeď nářků je vysoká 19 metrů a dlouhá 57 metrů. Je rozdělena na mužskou a ženskou sekci, přičemž pro muže je zpřístupněna také část zdi ve vnitřních prostorách domů, které byly postavené v pozdějších dobách. Zážitkem je navštívit Zeď nářků ráno, kdy se věřící schází na ranní modlitbu a muži si na tuto příležitost oblékají bílé modlitební pláště – tality.
Ve čtvrtek je u Zdi nářků rušno, jelikož je to tradiční den, kdy se pořádají slavnosti Bar micva, při kterých se 13letí kluci uvádí do rituální dospělosti. Zpěv a hra na hudební nástroje, doprovázející jejich příchod a odchod z tohoto místa, je dobře slyšet všude kolem. V sobotu, kdy Židé slaví šabat, si Zeď nářků sice nevyfotíte, ale zúčastníte se jako pozorovatel jejich svátečních modliteb.
Jak to bylo s přaníčky
I turisté všech náboženství nebo bez vyznání můžou přijít zcela blízko k samotné Zdi a dotknout se jí. V jejich spárách se nachází tisíce papírků, na kterých lidé vyjadřují svá přání a modlitby. Tento zvyk je starý téměř pět set let a na jeho počátku stáli dva muži: marocký rabín Or ha Chajim a jeho žák, který se připravoval na studijní pobyt v Jeruzalémě.
Moudrý učitel mu tehdy na cestu přibalil na papírku napsané přání, které měl student za úkol vložit do Zdi nářků. Mladý student, okouzlen Jeruzalémem, na přáníčko zapomněl a když se mu začalo v Jeruzalémě vést hůř, kousek papíru opět našel.
Vzpomněl si na slova svého mistra a opravdu papírek zanesl ke Zdi nářků, kde ho vložil do jedné z puklin. Traduje se, že byla na papírku napsaná modlitba rabína za svého žáka a jeho úspěch ve studiích, která se nakonec naplnila. Tímto žákem byl jeden z nejslavnějších rabínů své doby, rabbi Azulai.
