Japonsko

…zvídavé cestovatele, kterým nestačí jen vidět něco krásného. Japonsko totiž umí překvapit právě ve chvíli, kdy se zdánlivě nic zvláštního neděje. Vlak zastaví přesně tam, kde čekáte. Na rušném nástupišti se nikdo netlačí. V malé restauraci dostanete misku ramenu, která vypadá, jako by někdo promyslel každý její centimetr. A pak zvednete oči a nad městem se objeví Fudži. Tohle není země jedné tváře ani jednoduchého střetu starého s novým. Má vlastní pravidla, estetiku, chutě i drobné rituály – a jejich objevování je možná stejně návykové jako samotná cesta.

Himedži má jednu zvláštní schopnost. Nejdřív vás přiměje vytáhnout fotoaparát a vzápětí vám ukáže, že hezká fasáda je teprve začátek.

Bílý hrad, kterému se díky jeho elegantní siluetě přezdívá Bílá volavka, působí z dálky lehce jako ranní mlha. Uvnitř se ale připravte na strmá dřevěná schodiště, nízké průchody a cestu, která se nesnaží dovést návštěvníka k cíli co nejrychleji. Právě naopak. Celý systém bran a opevnění měl nepřítele zpomalit a zmást.

A funguje to dodnes – jen místo útočníků bloudí hradem cestovatelé. Himedži je jedním z míst, kde se japonský cit pro krásu potkává s velmi praktickým důvtipem.

Ivana doporučuje:

„U Japonska bych si nechala rezervu na věci, které v programu ani nejdou pořádně pojmenovat. Člověk přijede kvůli Fudži, chrámům nebo Tokiu, ale nakonec si pamatuje i úplné maličkosti – způsob, jakým vám někdo zabalí nákup, ticho v plném vlaku nebo jídlo v malé restauraci, kam byste doma možná ani nevešli. Právě tyhle detaily podle mě dělají Japonsko Japonskem.“

Mijadžima. Příliv. A červená brána torii, která najednou nestojí na zemi, ale na moři.

Právě tady stojí za to chvíli nic neřešit. Voda postupně zakrývá mořské dno, silueta brány se odráží na hladině a za zády se mezi návštěvníky s naprostým klidem procházejí jeleni. Obraz, který znáte z fotografií, začne najednou fungovat úplně jinak.

A pak voda zase ustoupí a celé místo se změní. Mijadžima připomíná, že Japonci nestavěli své svatyně proti krajině. Nechávali ji hrát hlavní roli.

Přeplněný vlak a skoro absolutní ticho. Pro Evropana možná drobný kulturní šok, pro Japonce běžné úterní ráno.

Ohleduplnost k ostatním se tu neprojevuje velkými gesty, ale stovkou maličkostí. Lidé stojí ve frontě tam, kde se otevřou dveře vlaku, telefonní hovory si nechávají na později a hlasitost přizpůsobují místu.

Jen si z toho nevytvořte obrázek národa, který chodí po špičkách. Večer otevřete dveře izakayi a pravidla se mění. Smích, cinkání skleniček, malé talířky zaplňující stůl a živé hovory. Japonsko není upjaté. Jen velmi dobře rozlišuje, co se kdy a kde sluší.

Sakura má výborný marketing. Japonské jaro ale není jediný důvod, proč sledovat kalendář.

Na přelomu března a dubna se země postupně zbarvuje do růžova a kvetení sakur sledují Japonci skoro se stejným zaujetím jako Češi předpověď na první opravdu teplý víkend. Jen pozor – příroda jízdní řád nečte a přesné datum květu se každý rok mění.

Červenec přináší teplo, vlhkost a intenzivně zelenou krajinu. Na delší procházky je potřeba trochu více energie, zato dny jsou dlouhé.

A listopad? Ten si zaslouží minimálně stejnou pozornost jako jaro. Kjótské zahrady, horské Nikkó i Hakone postupně chytají odstíny červené, oranžové a zlata. Japonský podzim zkrátka barvami nešetří.

Dobrá zpráva pro všechny, kteří čekají, že je první ramen přivede k bankrotu: běžné jídlo v Japonsku může být překvapivě dostupné.

Ramen, kari nebo rýžovou misku si často dáte za cenu běžného oběda ve větším českém městě. A velmi rychle objevíte také fenomén jménem konbini. 7-Eleven, Lawson nebo FamilyMart nejsou obyčejné večerky. Onigiri, nudle, sendviče, dezerty i hotová jídla z nich dělají záchranné stanice pro hladového cestovatele.

Kartou zaplatíte na stále více místech, úplně bez hotovosti bychom ale do ulic nevyrazili. Menší restaurace nebo některé automaty ji stále ocení. A spropitné? To nechte doma. V Japonsku se běžně nedává.

Tokio se ani moc nesnaží předstírat, že je normálně velké město. Není. Z výšky Tokyo Skytree se zástavba rozlévá téměř do nekonečna, dole na ulici se ale obří celek rozpadne na čtvrti, které spolu někdy mají společného překvapivě málo.

V Asakuse se mezi vůní kadidla a stánky objeví Sensó-dži, o pár zastávek dál vás Šibuja pošle přes jednu z nejslavnějších křižovatek světa a Akihabara zapne světelné reklamy, herny, elektroniku, anime a všechno mezi tím. 

V horském Nikkó se cesta ponoří mezi vysoké cedry a zavede k chrámovému komplexu Tóšó-gú. Jestli jste si do té chvíle mysleli, že japonská architektura znamená jen střídmost a jednoduchost, tady vás zlato, barvy a bohatě vyřezávané detaily rychle vyvedou z omylu.

A Fudži? Ta si dělá, co chce. Můžete mít jasno, perfektní výhled a horu jako vystřiženou z japonského dřevorytu. Nebo přijde mrak a je po představení. Právě její proměnlivost k ní ale patří stejně jako dokonale souměrný kužel.

V oblasti Hakone začne krajina doslova kouřit. Sopečná aktivita tu zásobuje horké prameny a dala vzniknout i jedné z nejpodivnějších místních specialit – ve vulkanickém údolí Ówakudani můžete ochutnat vejce, jejichž skořápka při vaření v sirné vodě zčerná. 

Pak přichází Kjóto. Město, kde by byla škoda jen odškrtávat chrámy jeden za druhým. Ve Fušimi Inari se červené brány torii skládají do dlouhých tunelů stoupajících do svahu, Zlatý pavilon se předvádí na hladině jezírka a Gion si stále uchovává tradiční dřevěné domy a čajovny. 

Nedaleká Nara přidá monumentální chrám Tódaidži a jeleny, kteří se po parku pohybují se sebevědomím místních starousedlíků. 

Hirošima náladu cesty změní. Mírový park a dochované torzo Průmyslového paláce připomínají 6. srpen 1945 bez zbytečných slov. 

A nakonec Ósaka. Neonové Dótombori, tržiště, vůně jídla, hlasité ulice a město, které se příliš netrápí tím, zda působí dostatečně elegantně. Po uhlazeném Kjótu je to velmi příjemná změna.

Japonská doprava funguje skvěle. Což ovšem neznamená, že můžete bezmyšlenkovitě nastoupit do prvního vlaku. Na stejné trase jezdí lokální, rychlé i expresní spoje a ten nejrychlejší může vaši stanici minout.

Do zavazadla přidejte adaptér – zásuvky mají ploché kolíky a elektrická síť používá 100 V.

A pokud budete po několika hodinách hledat odpadkový koš, nejste nepozorní. Opravdu jich je málo. Japonci jsou zvyklí si odpad odnést s sebou a vyhodit ho později. 

Po Japonsku dává zajímavý smysl Jižní Korea. Ne jako jeho pokračování, ale jako protiváha.

Soul umí být stejně rychlý, technologický a sebevědomý jako Tokio, jenže už u prvního společného jídla začne být jasné, že jste vstoupili do jiné kultury. Jiné chutě, jiná energie ulic, jiný způsob společenského života.

Právě bezprostřední srovnání obou zemí ukáže, jak málo vypovídá jednoduchá nálepka „východní Asie“. Japonsko a Korea jsou sousedé. Rozhodně ale nejsou dvojčata.

Možná přijedete s představou neonového Tokia, sakur, gejš a šinkansenů. Japonsko vám ji velmi rychle rozebere na součástky.

Stačí vyjet do Nikkó, kde se mezi obrovskými cedry skrývají bohatě zdobené svatyně. V Hakone začne ze země stoupat pára a připomene vám, že japonské ostrovy nejsou geologicky zrovna klidné místo k životu. Kjóto naučí oko všímat si zahrad, dřeva, světla a prázdného prostoru. A pak přijde Ósaka, přisune vám něco dobrého k jídlu a ukáže, že Japonci nejsou vždy jen tiší a zdrženliví.