Ať už si o Tokiu před cestou do Japonska přečtete cokoliv, i když zhlédnete bezpočet dokumentů a videí, prohlédnete si stovky fotek, nebo si dokonce poslechnete dojmy někoho, kdo už japonskou metropoli navštívil, stejně vás nikdy nic nepřipraví na zběsilé vibrace a neskutečné množství smyslových vjemů, které vám naservíruje.
Toto město mnoha tváří je totiž něčím, co si nepředstavíte ani v té nejbujnější fantazii, a co zkrátka musíte zažít. Alespoň jednou za život.
Na březích řeky Sumida podél západního břehu Tokijského zálivu se v záři neonových světel rozkládá jedno z nejrušnějších a nejvíce vzrušujících měst na světě. Hlavní město Japonska je tak obrovské, chaotické, a jeho čtvrti tak odlišné, že člověku může snadno nabýt dojmu, že navštívil několik měst spojených do jednoho.
Tokio je současně jedním z nejlidnatějších měst světa – žije v něm přes devět milionů obyvatel, mluvíme-li však o celé prefektuře a spádových oblastech, dojdeme k číslu vyššímu než 35 milionů. K tomu připočítejme další statisíce lidí, kteří do Tokia každý den dojíždějí za prací, a také stále vzrůstající množství turistů.
Jednou z hlavních charakteristik této metropole jsou všudypřítomné davy lidí, které vytvářejí dojem neustálého ruchu, zběsilého tempa a hektičnosti.
Tokijská minulost aneb Rozkvět, pády i zmrtvýchvstání
Jen stěží si dovedeme představit, že ještě před šesti staletími byly na území dnešní metropole bažiny, pláně a maličká ospalá rybářská vesnička s názvem Edo. V ní si roku 1457 nechal samuraj Óta Dókan postavit hrad. Stával na místě dnešního Císařského paláce. O více než století později si Edo vybral za své sídlo rod Tokugawa, který záhy vládnul celému Japonsku.
Hlavním městem tehdy sice nadále zůstávalo Kjóto, v němž sídlil japonský císař, ale ten měl za vlády šógunátu – vojenské vlády – jen nepatrnou moc. Za éry rodu Tokugawa, která trvala až do roku 1867, se Edo rychle rozrůstalo a rozvíjelo.
Tehdy také došlo k jeho rozdělení na Jamanote (Horní Město), které se nacházelo západně od hradu a žila v něm aristokracie, vládní úředníci a movití občané, a na Šitamači (Dolní Město), kde bydleli řemeslníci, obchodníci, kupci a běžné obyvatelstvo. Vnímavý návštěvník si tohoto rozdělení Tokia povšimne i dnes.
Ze starého Eda a dob jeho největší slávy se do dnešních dnů bohužel mnoho nedochovalo. V roce 1868 bylo Edo přejmenováno na Tokio (Východní Město), stalo se hlavním městem celé země, sídlem císaře a nadále zběsile rostlo, ale ve 20. století jej postihly dvě pohromy, které starobylé sídlo vojenských vládců takřka úplně zničily.
V roce 1923 zdevastovalo většinu starého Tokia silné zemětřesení v oblasti Kantó a o dvě desetiletí později pak zkázu dokonalo americké bombardování během druhé světové války.
I přes jeho rozlohu a bohaté dějiny tak v dnešním Tokiu najdeme památek jako šafránu. Na druhou stranu, v druhé polovině 20. století mělo město neopakovatelnou příležitost povstat z popela a doslova se znovu narodit v daleko modernější podobě.
Když se staré potkává s novým: Co vám nabídne současné Tokio?
Vrcholem poválečné obnovy, a především pozdějšího období japonského „hospodářského zázraku“, je vznik umělého ostrova Odaiba v Tokijské zátoce. Dodnes je místem, kde Tokio ukazuje jednu ze svých nejmodernějších tváří, zkrášlenou futuristickými budovami, zábavním komplexem a hypermoderními nákupními centry.
Novým a frenetickým Tokiem je také čtvrť Šindžuku s fascinujícími mrakodrapy, ve kterých mají svá sídla nejznámější a nejbohatší firmy z celého světa. Šibuja je pak zběsilou zábavní čtvrtí, která se bude líbit především mladým návštěvníkům.
Je to místo plné neonů, barů, klubů, zábavních podniků a věčně cinkajících a do dálky vyhrávajících heren pačinko. Mohli bychom říci, že právě v Šibuji je Tokio „nejtokijštější“, alespoň co se klasických představ o japonské metropoli týče.
Ale Tokio, to zdaleka nejsou jen mrakodrapy, moderní výdobytky a neony. Ačkoliv převážná část starého Eda byla zničena, některé památky, svatyně a chrámy se zachovaly nebo byly pečlivě rekonstruovány, případně znovu vystavěny.
Ozvěny starých časů je třeba hledat především ve čtvrti s názvem Asakusa, bývalém centru „Dolního Města“, kde stojí hlavní tokijský buddhistický chrám Sensó-dži. Hledáte-li chvilkový únik z nesmírného ruchu, určitě se zastavte také u šintoistické svatyně Meidži, obklopené rozlehlým parkem.
Oáz klidu je v metropoli naštěstí hned několik – můžete zajít na čaj nebo na procházku do nejkrásnější tokijské zahrady Happóen nebo do rozlehlého parku Ueno s jezírky, svatyněmi a množstvím zajímavých muzeí, včetně Tokijského národního muzea.
Úplně jiný svět pak objevíte v elegantní nákupní čtvrti Ginza, tokijské „Páté avenue“, do jejíchž exkluzivních butiků chodí nakupovat nejnovější módu smetánka a celebrity z celého světa. Lákají-li vás spíše nákupy jiného druhu a ochutnávky nejčerstvějšího suši a rybích pochoutek, nesmíte minout rybí trh Cukidži, který je největším trhem svého druhu na světě.
Čtení: Zájezdy do Japonska – srovnání a doporučeníUž vás bolí nohy? Nestíháte? Nasedněte na vlak!
A tak bychom mohli dlouze pokračovat ve výčtu všech těch různorodých tokijských čtvrtí. Každá je něčím přitažlivá a turisticky atraktivní, každá má svůj půvab a každá je úplně jiná než ta, kterou jste navštívili předtím. Určitě už rozumíte tomu, proč se Tokio zdá být spíše spojením několika měst než městem jediným. A že je potřeba je vidět, abyste si tu neskutečnou směs vůbec dokázali představit.
Pokud vás už z toho zdánlivě nekonečného poznávání japonské metropole budou bolet nohy nebo nebudete mít dost času, abyste viděli a zažili vše, co vám město může nabídnout, nasedněte na vlak! Naprosto geniální je tokijská okružní trať Jamanote, která začíná na hlavním nádraží a elipsovitě obkrouží celé vnitřní město.
Trasa měří asi 50 km a jednotlivé zastávky leží nedaleko hlavních tokijských památek a turisticky zajímavých míst. Projížďka zabere asi hodinu. Budete-li mít štěstí a najdete místo k sezení, můžete si užívat pohled na tokijské čtvrti pěkně v pohodlí, aniž byste udělali jediný krok.
Během projížďky si můžete v klidu vybrat, kterou z mnoha tváří Tokia se vydáte objevovat příště.